13 června 2015

"Don Quijote" - Činoherák Ústí

(Miguel de Cervantes y Saavedra)

"...a klopýtaje a padaje a opět se zdvihaje..." (premiéra 25. dubna 2015)

A je to tu zas. I když už se zdálo, že je Činoherák zachráněn, bylo to pouze zdánlivé a jen dočasné vítězství. Neustále musí pro svou existenci svádět boj s větrnými mlýny a přitom prostě jenom chtějí hrát. Jen pro peníze to zcela určitě nedělají, nicméně je bohužel pro svůj provoz potřebují. A ta neustálá nejistota se na souboru už také značně projevuje. Nechápu, jak zastupitelé města mohou dopustit, aby tento kulturní stánek s více jak čtyřicetiletou tradicí jedním špatným rozhodnutím skončil a s ním i jedinečná ústecká činohra. O dalším jejím osudu se má rozhodovat koncem června, tak moc doufám, že konečně dospějí k nějakému rozumnému řešení, neboť činoheráci se stále nevzdávají. Za občanskou statečnost právě nedávno dokonce obdrželi cenu Františka Kriegla od Nadace Charty 77. Díky jejímu příspěvku se také rozhodli se svými diváky ocenění oslavit a poděkovat jim tak za přízeň i za pomoc. Dne 8. června 2015 tedy nabídli toto symbolické představení "Dona Quijota" jako benefiční s tím, že výtěžek z dobrovolného vstupného věnují na nový projekt pohádky "Býk Ferdinand", kterou chtějí dělat radost dětem v nemocnicích i dalším, kteří si nemohou sami zajít do divadla. V úvodu před představením nám také zástupci spolku oznámili, že od nás do Plzně odchází dramaturg Vladimír Čepek a na volnou nohu dokonce míří i umělecký šéf Filip Nuckolls, který předal štafetu svému nástupci Michalu Skočovskému. Snad tedy svůj prostor pro novou éru ústeckého divadla ještě dostane a bude moci činoherák posunout zase o krok dál.

Chudý šlechtic neznámého jména se nechá unést čtením starých rytířských románů tak, že ho tento fiktivní svět natolik pohltí, až se rozhodne následovat jejich příkladu a vrátit tak zašlou slávu rytířskému řádu. Sám se pasuje na Dona Quijota de La Mancha (Jaroslav Achab Haidler, Jan Jankovský, Nataša Gáčová, Jan Plouhar, Anita Krausová, Lukáš Černoch a Matúš Bukovčan) a rozhodne se stát potulným rytířem.  Na svou výpravu se vydá se svým "vznešeným" koněm Rozinantou a věrným zbrojnošem Sancho Panzou (Kryštof Rímský), za jehož služby mu slíbí celý ostrov. Během svých dobrodružství stále také sní o své vyvolené, prosté venkovské dívce Aldonze Lorenzové, z níž učiní dámu svého srdce a mluví o ní jako o Dulcinee z Tobosy. Coby statečný a neohrožený rytíř se při svém putování pouští i do mnoha potyček a soubojů - s větrnými mlýny (Jan Jankovský a Lukáš Černoch), s mnichy (Nataša Gáčová a Anita Krausová), kupci (Jan Jankovský a Jan Plouhar), i při neplacení u hospodských (Anita Krausová a Jan Jankovský) nebo dokonce se stádem ovcí, a všude tak sklízí především posměch. Realitu totiž právě díky své představivosti vidí dost zkresleně a tak společně se Sanchou odcházejí z potyček značně pochroumaní. Nakonec však zdárně dospějí až k domnělému vévodovi a jeho ženě, aby ti zde ocenili jejich "zásluhy" a Sancho Panzu jmenovali guvernérem ostrova. Ten po prvotním nadšení z funkce brzy vystřízliví a raději se touží vrátit domů. Zatímco Don Quijote, který je konfrontován s realitou a při vzájemném souboji utrpí poslední porážku s mužem, který ho pouze chce z jeho snů vrátit zpátky na zem. Vzdává se tak své touhy a odchází pryč. Jenom Sancho zůstává a stále věří, že naděje umírá poslední.

Jak se tvůrci inscenace (režie: Thomas Zielinski, dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, a další) domnívají, právě tato hra trefně vystihuje současnou situaci kolem ČS alias Činoheráku Ústí. Alegoricky totiž znázorňuje jakýsi boj za svobodu a stala se tak vyvrcholením projektu "Tři podoby svobody" v produkci Spolku KULT. Mezi předešlé dvě patří "Kopanec" a "Zámek". Celý cyklus mohl vzniknout díky finanční podpoře grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. V rámci programu Kulturní dědictví a současné umění - programové oblasti č. 17 dostal podporu ve výši 3,9 milionu korun. Situace kolem "činoheráku" je stále nejistá a tak se v inscenaci objevilo hned několik Quijotů. Někomu může připadat, že se režisér nedokázal rozhodnout, komu part hlavního hrdiny svěřit, ale já v tom vidím spíše symboliku, že každý z nich je Don Quijote, neboť i když stále padají, nevzdávají se a bojují dál. Kromě Kryštofa Rímského, který byl jediným a jedinečným Sancho Panzou, měl tak každý svůj hrdinský výstup, o které zde šlo především, a společně se pak prostřídali i v dalších rolích. Jednotlivé scény oddělovaly filmové projekce (Marka Štima a Radka Timofteje) o putování dřevěného koníka ulicemi Ústí nad Labem za doprovodu melancholických živých hudebních experimentů v podání Ondřeje Švandrlíka, aby se nakonec na jevišti objevilo všech sedm D.Q., kteří opouštějí divadlo, nasedají na loď a mizí z Ústí. Zůstává akorát Sancho, který stále nepřestává věřit v dobrý konec. Z herců byl dost patrný smutek a nejistota, ale také moc doufám, že "ty ústecké" větrné mlýny budou ještě stále mlít i pro lidi a kulturu ve městě a zachrání tak činnost našeho divadla. Těžko zde tedy hodnotit "uměleckou složku", ale rozumím jejich sdělení. Snad žádné divadlo dosud nemělo tolik rytířů smutné postavy najednou. Jeďte dál naši Don Quijoti.
Moje hodnocení: 54 %
Sancho Panza a Don Quijote (K.Rímský a J.A.Haidler)
vévodkyně, vévoda a Don Quijote (N.Gáčová, J.A.Haidler a L.Černoch)
Sancho Panza a Don Quijoti (K.Rímský, J.Plouhar, M.Bukovčan, A.Krausová, J.Jankovský a N.Gáčová)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home