21 června 2015

"Velká zebra aneb Jak že se jmenujete?" - Divadlo Palace

(Jean-Jacques Bricaire, Maurice Lassayques)

"Situační komedie s neobvyklou zápletkou." (premiéra 30. března 2005)

Po dlouhé době jsem konečně zase jednou měla příležitost vyrazit do Prahy a navštívit tak další pražské divadlo. Po příjemně stráveném dni s procházkou na Vyšehrad jsme se v pátek 19. června 2015 usadili v hledišti Divadla Palace, nacházejícím se na Václavském náměstí. Původně však celá desetiletí tato adresa patřila jednomu z nejznámějších pražských kin, kinu Jalta. V září roku 1991 zde pak mělo svou první premiéru Divadlo Jiřího Grossmanna, aby po něm v dubnu 2006 přebralo štafetu právě současné Divadlo Palace, které zpočátku prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Jelikož jsme se chtěli dobře pobavit a v jejich repertoáru převažují hlavně komedie, vybrali jsme si jednu z nich. "Velká zebra" měla premiéru v Paříži v divadle Varieté v roce 1968. Jelikož sklidila velký úspěch, natočila ji francouzská televize v cyklu "Zveme vás do divadla" a byla vysílána pod názvem "Jak že se to vlastně jmenujete?". Odtud tedy vznikl rozšířený název pro hru o nenapravitelném sukničkáři v současném repertoáru pražského divadla.

Christian (Ondřej Vetchý), původně Fernand, žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní Sidonií (Kateřina Hrachovcová-Herčíková). Ženatý byl již dvakrát, a tak se do třetího svazku příliš nežene. Není typem pro delší vztahy, a i z tohoto už má v úmyslu pomalu vyklouznout. Sidonie ještě ani není jeho ženou a už mu začala lézt na nervy. Má jistý plán, který mu již dvakrát úspěšně vyšel. Pro obě své bývalé ženy uzavřel v jejich prospěch vysokou životní pojistku a následně předstíral, že se utopil na rybách, aby mohl pod novou identitou začít další život. Jistě by mu to vyšlo i potřetí, pokud by ale jeho současná partnerka neposlala do časopisu Galský včelař jeho fotografii. Na té ho poznal jeho velký kamarád z dětství Maurice (Jaromír Dulava) a rozhodl se ho navštívit. Christianovy plány se tím značně zkomplikovaly a náhle musí improvizovat. Po vzájemné konfrontaci a zbytečném předstírání svěří svému dlouholetému kamarádovi celé své tajemství. Na oplátku se dozvídá, že jeho první žena Gisele (Martina Hudečková) se následně provdala právě za Maurice a navíc se sem také chystá přijet. Ovšem ještě dříve než dorazí Gisele, objeví se v bytě i Christianova druhá žena Sabine (Dana Černá). Situace začíná houstnout. Zdá se, že ani jedna z žen nezná celou pravdu a oba muži se tak snaží všechny přesvědčit o Christianově fingované ztrátě paměti. Když už si myslel, že situaci se svými ženami zvládl, překvapí všechny Sidonie, která nakonec není tak hloupá, jak se na první pohled může zdát. Její schopnosti a blízké přátelství s pojišťovacím agentem Plissonem (Otmar Brancuzský) podcenil i sám Christian. Kdo tedy nakonec chtěl "vypéct" koho? A podaří se Christianovi i jeho poslední útěk?

Kromě toho, že jsem se chtěla dobře bavit, přála jsem si poznat zase "nové" divadlo. Příznivé bylo, že se nacházelo přímo na Václavském náměstí. Posezení i zázemí s barem bylo také celkem příjemné, ale výhled z hlediště na scénu určitě nepatřil k těm nejlepším. Považuji to za úděl bývalých kin, neboť plátna bývají výše a pohled na ně tak bohatě stačí. Bohužel pro divadelní představení takto malý sklon hlediště až tak dostatečný není. Všimla jsem si toho totiž i v našem Hraničáři. Místo herců jsem viděla spíše hlavy lidí přede mnou. S notnou dávkou umění vyklánět se jsem ale přeci jenom nějaký ten výstup zachytila. Rozjezd představení působil hodně vlažně a docela mi trvalo, než jsem se do děje dostala. S příchodem Jaromíra Dulavy se vše začalo konečně pomalu ale jistě hýbat. Spolu s Ondrou Vetchým předvedli velmi slušné a spolehlivé výkony. Nicméně jsem si od této komedie slibovala trochu větší "jízdu". Příliš se mi nelíbily role napsané pro obě představitelky "vdov". Myslím, že by se z nich dalo vytěžit i víc a nemusely působit tak...lacině. To i přesto že obě herečky (Dana Černá i Martina Hudečková) předvedly, co se v dané situaci dalo, a do obou typů žen se hodily. Za naprostý "hrůzy výkon" a jeden z nejhorších, co jsem kdy viděla, považuji ale ten v podání Kateřiny Hrachovcové-Herčíkové. Nejdřív jsem si říkala, že ji asi ovládla tréma nebo je nějak mimo, pak to ale vypadalo, že to zřejmě má patřit k roli a já si jen přála, aby její výstupy byly co nejkratší. Těžko se jí dala uvěřit i závěrečná pointa. Přestože hra patří do žánru situační komedie, a i trošku jsem se pobavila, za pár dní si z ní toho příliš pamatovat nebudu.
Moje hodnocení: 55 %
Maurice, Christian a Sidonie (J.Dulava, O.Vetchý a K.Hrachovcová-Herčíková)
Maurice a Sabine (J.Dulava a D.Černá)
Plisson a Sidonie (O.Brancuzský a K.Hrachovcová-Herčíková)

17 června 2015

"Mnoho povyku pro nic" - host Krušnohorského divadla

(William Shakespeare)

"Jedna z vrcholových Shakespearovských komedií o rozličných podobách lásky, o otázkách zdání a skutečnosti, falešné či pravé identity, o pomluvě, která může vést ke zničení jednoho člověka a jiná zas ke štěstí druhého." (premiéra 5. dubna 2014)

Tak jako každý rok znamená červen konec divadelní sezóny a období, které už voní létem a prázdninami. O to raději si ještě zajdu na nějakou lehkou letní komedii, neboť přes léto těch příležitostí k návštěvě divadla nebo letních scén zrovna moc není. Tentokrát jsem si vybrala 15. června 2015 hru klasického autora Williama Shakespeara v poněkud netradičním aktualizovaném kabátě, se kterou přijelo hostovat Divadlo v Dlouhé do teplického divadla. Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek zasadili příběh, který má hned tři odlišné dějové linky (motiv zmařené svatby vinou pomluv, namlouvání dvojice individualistů a také šťastné rozuzlení zápletky přihlouplými strážníky), do moderní doby. Nechybí zde tak například mobilní telefony, ani oblíbená selfíčka nebo záblesky fotoaparátů. Navíc se hlavní hrdinové nevrací z války, ale z turnaje v moderním pětiboji. Krásně tak odlehčí idylu dovolené a bujarých večírků místní honorace, aby následně mohlo "zlo" vystrčit svoje růžky a poklidné vody znovu rozčeřit.

Do honosného přímořského sídla messinského guvernéra Leonata (Miroslav Hanuš) a jeho ženy Uršuly (Marie Turková) se, kromě jeho staršího bratra Antonia (Jiří Wohanka), právě sjíždějí i další vzácní hosté z Florencie v čele s aragonským knížetem Donem Pedrem (Jan Vondráček) a jeho bratrem Donem Juanem (Tomáš Turek). Spolu s nimi přijel i Claudio (Jan Meduna), který by se chtěl ucházet o Leonatovu dceru Héru (Klára Sedláčková-Oltová), a Benedik (Marek Němec), který je naopak pro jakýkoliv hlubší vztah dost povznesený. Stejně jako on si od všech drží odstup i Beatricie (Helena Dvořáková), Héřina sestřenice. Vzájemně se tak často špičkují. Na večer se ovšem chystá velká párty v maskách. Don Pedro by se rád vkradl do přízně mladé Héry, ale když zjistí, že si na ni myslí Claudio, přislíbí mu pomoc ji získat. Plán se podaří a může se chystat svatba. Zároveň se všichni rozhodnout dát lekci i oběma singles - Benedikovi a Beatricii. V každém z nich vyvolají pocit, že ten druhý po něm touží a tajně ho miluje. I když jsou oba stále odměření, postupně roztají a skutečně se v nich probudí hlubší cit. Svatbě Héry a Claudia však nepřeje Don Juan a tak spolu se svým sluhou Boraciem (Filip Cíl) vymyslí lest, jak Claudia přesvědčit, že je mu Héra nevěrná. Boracio přemluví svou přítelkyni, služebnou Margaretu (Malvína Pachlová), aby se ukázala v Héřině okně, jak se s ním loučí jako se svým milencem. Don Juan zároveň na místo přivede svého bratra i Claudia, aby vše viděli na vlastní oči. Claudio se cítí zahanben a druhý den před oltářem Héru odmítá, čímž ji velmi poníží. Leonato se rozhodne její čest ochránit tím, že všem oznámí, že zemřela. Po činu Don Juan uteče a Boracio je opilý zatčen strážníky (Čeněk Koliáš, Milan Potoček a Pavel Lipták). Díky náhodě, se tak jejich velitel Dagobert (Vlastimil Zavřel) při výslechu Boracia dostane k odhalení podlé intriky, o níž se následně dozví i Claudio. Aby očistil jméno své snoubenky, musí se jí písní omluvit a souhlasit, že se ožení s "její sestrou", ze které se nakonec k jeho radosti vyklube sama Héra. Beatricie a Benedik se také zamilují, ale jakmile zjistí, že to na ně původně ostatní nahráli, opět se rozhádají. Nakonec se ale také přece jenom z trucu vezmou. Otec Francisco (Martin Veliký) tak konečně může oběma svazkům požehnat.
V roli chůvy se zde objevila Michaela Doležalová spolu s dětmi Klárou Františákovou a Martinou Simonovou (členové Dismanova rozhlasového dětského souboru).
Hra (autorů - překlad: Jiří Josek, úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna: David Marek, kostýmy: Hana Fischerová, hudba: Milan Potoček, pohybová spolupráce: Jana Hanušová, asistent režie: Zuzana Kolomazníková, a další), která se nebere tak vážně, je lehkou hravou letní komedií. Skýtá v sobě totiž spoustu zajímavých nápadů o modernizaci díla starého více než 400 let. Některé sice mohly být lépe dotaženy nebo propojeny, ale ta cesta se mi líbila. Co se týká provedení příběhu a většiny projevů, chybělo mi tam více dynamiky. Přišlo mi to dost statické. Postavy více méně někde postávaly nebo posedávaly a vedly dialogy, ale alespoň místy se díky živé hudbě na jevišti pohyb trochu rozjel. Své místo zde dostal i lidový humor s množstvím přeřeků v podání přihlouplých strážníků, který působil proti celé inscenaci dost lacině, ale Vlastimil Zavřel se své úlohy chopil docela zábavně. Pocitově mne to však odvedlo od Shakespeara spíše ke Goldonimu. Intelektuálnější humor i dialogy tu měla na starost především ústřední dvojice v podání Heleny Dvořákové a Marka Němce, bývalého člena ČS, kterého jsem opět na jevišti ráda viděla. Oba také byli zřejmě nejsilnější složkou inscenace, neboť prošli největší proměnou. Od intelektuálně založených samorostů se změnili v až vášnivě zamilovanou dvojici, čemuž velmi přispěli jejich přátelé. Z těch mne zaujala především Klára Sedláčková-Oltová, která na mne vždy působí příjemným a přirozeným dojmem. Postavu největšího "hybatele" svěřili Janu Vondráčkovi, který podobné výrazné typy hraje opravdu dobře, ale zde mi jeho Don Pedro připadal dost rozporuplný. Inscenace byla pojatá velmi překvapivě s originální scénou i vhodně doplněnými kostýmy, ale zas tak moc mne do sebe nevtáhla. Zasloužila by o trochu propracovanější scény s výraznější dynamikou pohybu i hlasového projevu. Nenadchne, neurazí, ale za vidění stojí.
Moje hodnocení: 72 %
Benedik, Don Pedro, Claudio, Antonio a vzadu Margareta (M.Němec, J.Vondráček, J.Meduna, J.Wohanka a M.Pachlová)
Boracio a Don Juan (F.Cíl a T.Turek)
Don Pedro, Leonato, Claudio a Benedik (J.Vondráček, M.Hanuš, J.Meduna a M.Němec)
Benedik, Héra, Beatricie a Otec Francisco (M.Němec, K.Sedláčková-Oltová, H.Dvořáková a M.Veliký)
chůva s dětmi (M.Doležalová a členové Dismanova rozhlasového dětského souboru), Uršula, Leonato, Benedik, Beatricie, Don Pedro, Héra a Claudio (M.Turková, M.Hanuš, M.Němec, H.Dvořáková, J.Vondráček, K.Sedláčková-Oltová a J.Meduna)

13 června 2015

"Don Quijote" - Činoherák Ústí

(Miguel de Cervantes y Saavedra)

„...a klopýtaje a padaje a opět se zdvihaje...“ (premiéra 25. dubna 2015)

A je to tu zas. I když už se zdálo, že je Činoherák zachráněn, bylo to pouze zdánlivé a jen dočasné vítězství. Neustále musí pro svou existenci svádět boj s větrnými mlýny, a přitom prostě jenom chtějí hrát. Jen pro peníze to zcela určitě nedělají, nicméně je bohužel pro svůj provoz potřebují. A ta neustálá nejistota se na souboru už také značně projevuje. Nechápu, jak zastupitelé města mohou dopustit, aby tento kulturní stánek s více jak čtyřicetiletou tradicí jedním špatným rozhodnutím skončil a s ním i jedinečná ústecká činohra. O dalším jejím osudu se má rozhodovat koncem června, tak moc doufám, že konečně dospějí k nějakému rozumnému řešení, neboť činoheráci se stále nevzdávají. Za občanskou statečnost právě nedávno dokonce obdrželi cenu Františka Kriegla od Nadace Charty 77. Díky jejímu příspěvku se také rozhodli se svými diváky ocenění oslavit a poděkovat jim tak za přízeň i za pomoc. Dne 8. června 2015 tedy nabídli toto symbolické představení "Dona Quijota" jako benefiční s tím, že výtěžek z dobrovolného vstupného věnují na nový projekt pohádky "Býk Ferdinand", kterou chtějí dělat radost dětem v nemocnicích i dalším, kteří si nemohou sami zajít do divadla. V úvodu před představením nám také zástupci spolku oznámili, že od nás do Plzně odchází dramaturg Vladimír Čepek a na volnou nohu dokonce míří i umělecký šéf Filip Nuckolls, který předal štafetu svému nástupci Michalu Skočovskému. Snad tedy svůj prostor pro novou éru ústeckého divadla ještě dostane a bude moci činoherák posunout zase o krok dál.

Chudý šlechtic neznámého jména se nechá unést čtením starých rytířských románů tak, že ho tento fiktivní svět natolik pohltí, až se rozhodne následovat jejich příkladu a vrátit tak zašlou slávu rytířskému řádu. Sám se pasuje na Dona Quijota de La Mancha (Jaroslav Achab Haidler, Jan Jankovský, Nataša Gáčová, Jan Plouhar, Anita Krausová, Lukáš Černoch a Matúš Bukovčan) a rozhodne se stát potulným rytířem.  Na svou výpravu se vydá se svým "vznešeným" koněm Rozinantou a věrným zbrojnošem Sancho Panzou (Kryštof Rímský), za jehož služby mu slíbí celý ostrov. Během svých dobrodružství stále také sní o své vyvolené, prosté venkovské dívce Aldonze Lorenzové, z níž učiní dámu svého srdce a mluví o ní jako o Dulcinee z Tobosy. Coby statečný a neohrožený rytíř se při svém putování pouští i do mnoha potyček a soubojů - s větrnými mlýny (Jan Jankovský a Lukáš Černoch), s mnichy (Nataša Gáčová a Anita Krausová), kupci (Jan Jankovský a Jan Plouhar), i při neplacení u hospodských (Anita Krausová a Jan Jankovský) nebo dokonce se stádem ovcí, a všude tak sklízí především posměch. Realitu totiž právě díky své představivosti vidí dost zkresleně, a tak společně se Sanchou odcházejí z potyček značně pochroumaní. Nakonec však zdárně dospějí až k domnělému vévodovi a jeho ženě, aby ti zde ocenili jejich "zásluhy" a Sancho Panzu jmenovali guvernérem ostrova. Ten po prvotním nadšení z funkce brzy vystřízliví a raději se touží vrátit domů. Zatímco Don Quijote, který je konfrontován s realitou a při vzájemném souboji utrpí poslední porážku s mužem, který ho pouze chce z jeho snů vrátit zpátky na zem. Vzdává se tak své touhy a odchází pryč. Jenom Sancho zůstává a stále věří, že naděje umírá poslední.

Jak se tvůrci inscenace (režie: Thomas Zielinski, dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Ondřej Švandrlík, a další) domnívají, právě tato hra trefně vystihuje současnou situaci kolem ČS alias Činoheráku Ústí. Alegoricky totiž znázorňuje jakýsi boj za svobodu a stala se tak vyvrcholením projektu "Tři podoby svobody" v produkci Spolku KULT. Mezi předešlé dvě patří "Kopanec" a "Zámek". Celý cyklus mohl vzniknout díky finanční podpoře grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. V rámci programu Kulturní dědictví a současné umění - programové oblasti č. 17 dostal podporu ve výši 3,9 milionu korun. Situace kolem "činoheráku" je stále nejistá a tak se v inscenaci objevilo hned několik Quijotů. Někomu může připadat, že se režisér nedokázal rozhodnout, komu part hlavního hrdiny svěřit, ale já v tom vidím spíše symboliku, že každý z nich je Don Quijote, neboť i když stále padají, nevzdávají se a bojují dál. Kromě Kryštofa Rímského, který byl jediným a jedinečným Sancho Panzou, měl tak každý svůj hrdinský výstup, o které zde šlo především, a společně se pak prostřídali i v dalších rolích. Jednotlivé scény oddělovaly filmové projekce (Marka Štima a Radka Timofteje) o putování dřevěného koníka ulicemi Ústí nad Labem za doprovodu melancholických živých hudebních experimentů v podání Ondřeje Švandrlíka, aby se nakonec na jevišti objevilo všech sedm D.Q., kteří opouštějí divadlo, nasedají na loď a mizí z Ústí. Zůstává akorát Sancho, který stále nepřestává věřit v dobrý konec. Z herců byl dost patrný smutek a nejistota, ale také moc doufám, že "ty ústecké" větrné mlýny budou ještě stále mlít i pro lidi a kulturu ve městě a zachrání tak činnost našeho divadla. Těžko zde tedy hodnotit "uměleckou složku", ale rozumím jejich sdělení. Snad žádné divadlo dosud nemělo tolik rytířů smutné postavy najednou. Jeďte dál naši Don Quijoti.
Moje hodnocení: 54%
Sancho Panza a Don Quijote (K.Rímský a J.A.Haidler)
vévodkyně, vévoda a Don Quijote (N.Gáčová, J.A.Haidler a L.Černoch)
Sancho Panza a Don Quijoti (K.Rímský, J.Plouhar, M.Bukovčan, A.Krausová, J.Jankovský a N.Gáčová)

03 června 2015

"Mandragora" - host Severočeského divadla

(Niccolo Machiavelli)

"Slavná komedie italské renesance o nejveselejším milostném dobrodružství v dějinách galantních podvodů a o tom, že není podstatné, jak se věci mají, ale jak se jeví navenek." (premiéra 3. května 2006)

Tato satirická divadelní hra, která byla napsaná mezi lety 1512 a 1520, se řadí do žánru tzv. commedia erudita, neboli "vzdělaná komedie". Tento pojem se používá pro odlišení od improvizovaných lidových commedie dell´arte. Machiavelli ji psal v době, kdy byl nucen žít v exilu, jelikož ho považovali za podezřelého ze spiknutí proti vládnoucímu rodu Medicejských. Údajně byla založena na skutečné události z roku 1504. Mandragola, jak se hra jmenuje v originále, je snad nejzdařilejší renesanční komedie vůbec, a stále populárním kusem na mnoha scénách až dodnes. Své pojmenování dostala po tajemné rostlině, jejíž jedovatý kořen se od starověku používal k nejrůznějším účelům jak v lékařství, tak i v lidové magii a čarodějnictví. Je považována za rostlinu lásky (v Bibli pojmenovaná "jablíčko lásky") a lidé jí přisuzovali afrodisiakální schopnost na zvýšení potence i plodnosti. Tento známý příběh ze slunné Florencie u nás proslavil v polovině 60. let Činoherní klub. Tehdy v Menzelově režii hráli například František Husák, Jiří Hrzán, Jiří, Hálek, Petr Čepek, Věra Ferbasová a Josef Somr. Premiéra v Divadle Na Jezerce se uskutečnila přesně v den 537. výročí narození autora a režie se zde ujal Lukáš Hlavica. Navíc celý příběh z 16. století přenesl do současnosti, konkrétně do 50. let minulého století. Do ústeckého divadla s ní soubor přijel hostovat 1. června 2015.

Kallimach (Zdeněk Hruška) se až bláznivě zamiloval do mladé krásné Lucrezie (Tereza Němcová), která je ale bohužel k jeho smůle vdaná a to za postaršího a přihlouplého Mikulu (Jan Hrušínský). Nesmírně touží strávit s ní alespoň jednu noc a ochotně by pro to udělal cokoliv. Svěří se se svou touhou jak svému sluhovi Syrovi (Martin Sitta), tak i místnímu dohazovači a příživníkovi Ligurovi (Miroslav Vladyka). Společně vymyslí lest, kterou chtějí Mikulu oklamat a využít tak jeho stále větší touhy po synovi a dědicovi. Ligur Mikulovi namluví, že zná doktora, který by mohl jejich manželský problém vyřešit. Za toho se samozřejmě vydává právě Kallimach. Prý vlastní zázračný lék z mandragory, který zvyšuje plodnost. Varuje ho však, že do dvou týdnů zahubí prvního muže, který se s ní po jeho požití bude milovat. Mikula je tak ze hry venku, neboť by si rád svého života i potomka ještě užil, a bude tedy muset své ženě sehnat nějakého milence. Lucrezie je však ctnostná a věrná žena, a tak se spolu se svou matkou Sostratou (Miluše Šplechtová) vydají k jejímu zpovědníkovi, fráteru Timotejovi (Radek Holub) pro radu. I on už je ale obeznámen s problémem mezi manželi a za slíbený finanční obnos přislíbí, že jim v plánu pomůže a pokusí se Lucrezii přesvědčit. "Dílo" se podaří a ona tedy souhlasí, aby vyhověla manželovu přání. Mikula se s Ligurem domluví, že večer na ulici seženou nějakého náhodného hlupáka, kterého pak podstrčí jeho ženě do ložnice. V přestrojení se jim do rukou dostane právě Kallimach a tak za Mikulova dozoru stráví noc s jeho ženou. Druhý den jsou všichni šťastní a spokojení, a manžel ani netuší, že parohy, které si sám nasadil, rostou i dál. Milenecký vztah jeho ženy s Kallimachem totiž směle pokračuje. A místní žena (Zdena Sajfertová), která by také ráda někoho ulovila, může jen tiše závidět.

Lehká a trochu satirická komedie o podařeném milostném dobrodružství byla napsána a uváděna pro zábavu a rozptýlení, a to je také její hlavní cíl. Často ji proto hráli na karnevalech nebo různých slavnostech, a i dnes se skvěle hodí na letní scény. Sází na nenáročnou a trochu lechtivou zápletku, ale především i na originální a vtipné charaktery jednotlivých postav. V tomto nastudování pak autoři (překlad: Jaroslav Pokorný, scéna: Lucie Loosová a Dana Malá, kostýmy: Lucie Loosová, režie: Lukáš Hlavica a další) spoléhají hlavně na herecké výkony. Především jeden z nich jednoznačně celé inscenaci dominuje. Není jím nikdo jiný než Radek Holub, který se naprosto výtečně chopil role frátera Timoteje. Z vedlejší role dokázal vytěžit naprosté maximum a možná i o něco víc. Svým bezchybným a svérázným výkonem se stal stěžejní a nezapomenutelnou postavou. Role největšího hlupáka se opět chopil Jan Hrušínský a jako vždy mu svým typickým projevem vtiskl přihlouplý výraz i vystupování. Coby stárnoucí a životem unavenější muž přeci jenom zatoužil po dítěti a nechal se tak velmi snadno napálit o poznání živelnějším a výřečnějším Kallimachem v podání Zdeňka Hrušky. Tomu italská vizáž i temperament celkem sedly a vypadalo to, že se mu tato role docela zamlouvá. Dámy tentokrát dostaly menší prostor. Nejvtipnější part ale zcela určitě odehrála Miluše Šplechtová, a to zvláště ve scéně, kdy od frátera "pojedla a popila". Scéna i kostýmy se mi líbily a hodily se dobře k prostředí, kde se příběh odehrával. Téma hry mě příliš neoslovilo, ale jako nenáročná zábava pro letní večery to bylo fajn.
Moje hodnocení: 61 %
Kallimach a Syr (Z.Hruška a M.Sitta)
Kallimach, Mikula a Ligur (Z.Hruška, J.Hrušínský a M.Vladyka)
Sostrata, Timotej a Lukrecie (M.Šplechtová, R.Holub a T.Němcová)
Sostrata, Mikula, Kallimach, Ligur, Lukrecie a Timotej (M.Šplechtová, J.Hrušínský, Z.Hruška, M.Vladyka, T.Němcová a R.Holub)