24 května 2015

"Kde život náš je v půli se svou poutí" - Činoherák Ústí

(Josef Jedlička, Vladimír Čepek)

"Inscenace podle významné a neprávem zapomínané stejnojmenné české románové prózy, jejímž těžištěm jsou autorovy zápisky z Litvínovska 50. let. Generační autobiografické svědectví o hledání smyslu života v severních Čechách v problematické době..." (premiéra 10. května 2013, derniéra 22. května 2015)

A je to tu zas. Další obavy o existenci našeho ústeckého činoherního souboru s více jak čtyřicetiletou tradicí, jehož příští sezóna opět závisí na rozhodnutí našich zastupitelů. Doufám tedy, že to není jedno z posledních představení, které na této scéně a s tímto souborem uvidím. Námětem inscenace, která právě 22. května 2015 absolvovala v Činoheráku svou derniéru, byla poetická novela, jejíž název pochází z prvního verše Danteho Božské komedie. Podle názoru odborné literární veřejnosti patří mezi nepříliš známé a opomíjené klenoty české literatury 20. století. Jakousi básní v próze vypráví příběhy lidí ze severu Čech, z Litvínova, po 2. světové válce, kdy jde zprvu o revoluční nadšení konce čtyřicátých let postupně přecházející k vystřízlivění v letech padesátých. Tato autobiografická prvotina směla poprvé vyjít v roce 1966, aby však byla opět v roce 1968 zakázána. Znovu pak vyšla až v roce 1989. V inscenaci s podtitulem "Historky z mlhy" zazní naživo i šestice písní v podání Andrey Hackové (Nauzea Orchestra) na básně Violy Fischerové, ženy Josefa Jedličky. Hudbu ke každé z nich složil jiný skladatel - Ivan Acher, Milan Cais, Daniel Fikejz, Petr Haas, Patrik Charvát a Ondřej Švandrlík. Během 90 minut před námi probíhá jakési pásmo osobních vzpomínek v jednotlivých příbězích lidí z kolektivního domu kdesi na periferii. Vše je postaveno na poetice obklopené mládím, nadějemi, ale stále více též hnusem, malostí a rezignací. Věnuje se také problematice odpovědnosti jednotlivce za vlastní osud a možnosti vyrovnání se s ním, a je také sondou do života a pocitů třicátníků.

V jednotlivých "scénkách" nás herci (Anna Fišerová, Jan Jankovský, Jan Plouhar, Kryštof Rímský a Matúš Bukovčan) zavedou do rodiny, kde se vaří guláš, v jiné si zase pořizují novou pračku a za pomoci jejich souseda, který jen těžce závidí, ji stěhují do bytu. V další se zase manželé málem porvou, když se muž, ačkoliv je dělník, učí Máchu do večerní školy, a jeho žena se nedokáže smířit s tím, že ji kvůli tomu tak zanedbává. Mezi sousedy patří rovněž i starý ještě prvorepublikový advokát, který už postupně přichází o rozum a trpí nespavostí. Nechává se tak každý večer uspávat profesionálním "uspávačem", který však obvykle dřímá dříve než on. Lékař si pak také vzpomíná na starší ženu, osamělou vdovu, která rozprodává svou knihovnu a je neuvěřitelně ráda, když si může s někým pohovořit. I on ji jednou navštívil a dozvěděl se od ní, že si dokonce i pořídila telefon a netrpělivě čeká na každý omyl, který se dovolá na její číslo. Případně poslouchá hlasy, které lze v telefonu občas také zaslechnout. Pohostí ho čajem a dále se věnuje své smutné existenci. V lese zase netrpělivý mladík svádí dívku. Příběhem proběhne i zpráva o nešťastném úmrtí jakéhosi horníka. Na příběh socialismu pak volně navazuje pokračování i pro naše časy a v trochu stísněném prostoru upravené scény přecházíme do jednadvacátého století. "A příběh pokračuje. Není jiného východiska."

Knihu jsem sice nečetla, ale za divadelní klenot tuto inscenaci (autorů - režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Vojtěch Bárta, dramatizace a dramaturgie: Vladimír Čepek, kostýmy: Jan C. Löbl a další) zcela určitě nepovažuji. Jediné, co jsem si z představení odnesla, byla vizuální složka - nápadná stylizace herců do klaunů Osvobozeného divadla, mobilní scéna s několika dveřmi, která se celkem jednoduše měnila, aby se nakonec z otevřeného prostoru proměnila do menšího a uzavřeného, a neustálý "pístový" pohyb vstávání a sedání, který mi až zastínil mluvené slovo. Příběh tam žádný nebyl a z textu mi bohužel také téměř nic neutkvělo ani mě nijak neoslovilo. Ani vložené písně a nepříliš dobrý zpěv mi do celého konceptu příliš nezapadaly. Inscenaci nikam neposouvaly a pro jednotlivé předěly by stačila pouze ta hudba. K hereckým výkonům nemám výtku, všichni se se svými party vyrovnali, jak se jen dalo - místy vtipně (jako třeba ve scénce s pračkou, nebo když Jan Plouhar představoval nespokojenou ženu), ale převážně spíše melancholicky až depresivně. I když to byl téměř nezdramatizovatelný kus, inscenace vznikla a jistou poetiku i nápad měla. Toho si cením, neboť v tom vidím neustále tvůrčího ducha a chuť si s jakoukoliv látkou poradit a pohrát. Líbí se mi, co v Činoheráku dovedou a moc doufám, že budou moci tvořit i nadále.
Moje hodnocení: 50 %
J.Jankovský, J.Plouhar, A.Fišerová, K.Rímský a M.Bukovčan
J.Plouhar a J.Jankovský
A.Fišerová, J.Plouhar, J.Jankovský, M.Bukovčan a K.Rímský

18 května 2015

"Eva tropí hlouposti" - host Městského divadla Děčín

(Fan Vavřincová, Pavel Šimák a Petr Vydra)

"Crazy komedie podle známého a nezapomenutelného filmu. Příběh o rozjívené dívce, která se k překvapení všech zamiluje." (premiéra 27. února 2014)

Lepší symboličtější představení, než je právě klasická crazy komedie zakladatelky tohoto žánru Fan Vavřincové, kde ve filmové podobě hrála moje nejoblíbenější herečka Nataša Gollová, jsem si nemohla 18. května 2015 přát. Navíc by spolu s mými narozeninami totiž dnes i ona slavila svůj svátek. Film "Eva tropí hlouposti" patří i s "Hotelem Modrá hvězda" mezi moje nejoblíbenější prvorepublikové filmy. Hned jak jsem tedy v programu zmerčila, že Divadlo Na Fidlovačce s touto hrou dorazí do Děčína, bylo o programu na tento pondělní večer rozhodnuto. Poprvé příběh o rozjívené dívce s úspěchem publikovala mladá autorka již od svých sedmnácti let v humoristickém časopise na pokračování ("Patsy tropí hlouposti"). Když si ho ale vybral jeden z nejúžasnějších českých režisérů Martin Frič pro svůj nezapomenutelný film z roku 1939, stal se naprosto legendárním. Dal v něm příležitost úžasné Nataše Gollové, která tak mohla předvést i svůj komediální talent a její herecká kariéra vyšlápla tím nejlepším možným směrem. Jejího parťáka ve filmu představoval Oldřich Nový, který se tak pomyslně "vrátil" zpět na prkna divadla, ve kterém působil jak na jevišti, tak i coby ředitel. Na divadle jsem je už bohužel vidět nemohla, ale ráda jsem si je alespoň takto připomněla.

Eliška (Aneta Krejčíková) právě běhala po městě, když neplánovaně potkala svoji tetu Emilku (Martina Randová). Aby jí unikla, schovala se do náhodně zaparkovaného auta sympatického elegána Michala (Denny Ratajský), o němž netuší, že je synovcem jejich sousedky. Ten se totiž zrovna chystá na návštěvu za svou tetičkou Pa (Ludmila Molínová) a sestrou Evou (Marie Doležalová), která s ní v domě také žije. Sousedé spolu moc nevychází, a tak se Eva právě chystá hlásit o místo sekretářky u souseda Záhorského (Zdeněk Maryška), aby se tam následně pokusila ukrást recept na záhorskou růži, který by chtěla věnovat své tetičce k narozeninám. O její pěstění se stará manžel Emilky Tomáš (Pavel Nečas), pro nějž je zahrada největším koníčkem. V domě u Záhorských se právě vše chystá na večerní oslavu, na které by ráda Emilka zasnoubila Elišku s neustále jí nadbíhajícím Zdeňkem (Lukáš Pečenka). Ona se tomu však brání, a když v zahradě opět náhodně potká Michala, nechá ho předstírat, že je italský hrabě, aby se zásnubám s nemotorným Zdeňkem vyhnula. Na večírku se Eva setkává i s tajemníkem Jiřím (Lukáš Rous), který má však jako ona také svou misi v domě u Záhorských. Oba se tak spolu potkají při večerní krádeži, při které jim částečně asistuje i notně opilý Zdeněk. Recept se jí podaří ukrást, ale když ho tetičce s přáním k narozeninám předá, dozví se, že ona ho již má. Navíc ji trápí, že se z pohledného tajemníka vyklubal obyčejný zloděj, který z trezoru ukradl zlatý náramek. Jakmile Emilka zjistí, že jí byl ukraden, chce případ okamžitě vyřešit, jenže v domě není ani sekretářka, ani tajemník, a dokonce ani hrabě, na kterého má momentálně největší podezření sluha (Daniel Rous), který s oblibou čte detektivní romány. Když Jiří zjistí, že je náramek falešný, rozhodne se jej vrátit a celou situaci vysvětlit. Spolu s ním se vrací i Eva s Michalem, jejichž pravou identitu mezitím Eliška své rodině odhalila. Jiří z krádeže náramku své matky obviní paní domu, která si ho vzala před časem do zástavy a odmítla ho vrátit. Jako by jí to konečně otevřelo oči. Náramek vrátí a nechá se dokonce přesvědčit i k usmíření s rodinou tetičky Pa. Vše je konečně, jak má být.

Snad nikdo, kdo viděl film, se nevyhne srovnávání, s čímž herci i tvůrci (dramaturgie: Petr Vydra, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Blanka Tesařová, režie: Pavel Šimák, asistentka režie: Nany Brožková, výběr hudby: Pavel Šimák a Jan Kluka, hudební výprava: Jan Kluka, nahrávka klavírního partu: Petr Svozílek, hudební nastudování písní: Michaela Pilná a Jan Steinsdörfer, a další) museli počítat. Snažím se odhlédnout od toho, že film i jeho obsazení bylo jedinečné a pokusím se srovnávat co nejméně. Zároveň také přiznávám, že i když jsem na jednu stranu ráda, že se autoři hry nedrželi striktně filmové podoby, některé momenty, situace, či dialogy mi tam na druhou stranu zase chyběly. Zde byl příběh více o postavě Michala a Elišky než o nespoutané Evě. Ale uznávám, že Denny Ratajský se své role zhostil naprosto skvěle a do atmosféry doby výtečně zapadl svými výstupy i vizáží. Retro styl i mnohé pohybové gagy mu fakt sedly. Po celou dobu předváděl výborné výkony a dost pomáhal držet dobré tempo inscenace. Myslím, že byl tak "crazy", jak se na tento žánr slušelo a co se od něj čekalo. Přesně toho se držel i Lukáš Pečenka, který se coby Zdeněk pitvořil opravdu báječně. Někomu to mohlo připadat až příliš, ale já myslím, že o to zde právě šlo - dát své roli co nejvíc v duchu crazy komedie a prostě pobavit. To samé pak zvládla i Martina Randová, obzvláště pak svou dikcí, vhodnými gesty a výborným sžitím se s rolí Emilky. Proti výkonům těchto třech se mi pak představitelka hlavní role zdála být celkem nevýrazná, i když i Marie Doležalová předvedla pěkný výkon. Určitě se chopila role s nasazením a snad i roztomilou roztěkaností, ale síly Natašy Gollové ani náhodou nedosáhla. Ve výsledku působila spíše jako vedlejší postava. Ludmila Molínová, Aneta Krejčíková i Daniel Rous se do svých rolí také typově moc dobře hodili, ale nic výraznějšího, než se od nich očekávalo, nepředvedli. Trochu zmatená jsem byla z postav otce a strýčka Elišky. Nebyl tam někdo navíc? A proč tetička Emilka (a ne matinka)? Přesto se jim Na Fidlovačce podařilo nastudovat moc pěknou, oddychovou a dostatečně zábavnou inscenaci s dobovými šlágry a místy až neuvěřitelnou pohybovou složkou. Atmosféru filmu dokázali přenést i na jeviště, a ještě k tomu dodat správně "trhlý" švih a energii. Kdo se rád baví a ví o čem je crazy žánr, ať se určitě zajde podívat. Je to velmi hravá a podařená inscenace. Děkuji za pěkný dárek ;-).
Moje hodnocení: 77 %
Eliška a Michal (A.Krejčíková a D.Ratajský)
Eva a teta Pa (M.Doležalová a L.Molínová)
Emilka a Tomáš (M.Randová a P.Nečas)
Eliška, Michal, Eva a Jiří (A.Krejčíková, D.Ratajský, M.Doležalová a L.Rous)