"Weissenstein" - host Činoherního studia

(Johannes Urzidil a David Jařab)

„Příběh muže, na kterého se usmálo neštěstí. Měl malé sebevědomí, velký pocit viny, malou schopnost přijímat štěstí, velkou tendenci potkávat smůlu a malou vůli k životu.“ (premiéra 17. prosince 2009)

Reálnou předlohou pro tento příběh byla skutečná postava muže, který žil v Praze a byl jakýmsi životním outsiderem. Povídka, pro niž byl inspirací, vyšla poprvé v německém originále v roce 1960. Hlavní postava je zde již na věčnosti a spisovateli vypráví příběh svého života. Předlohou pro tuto divadelní hru však byla spíše její česká předloha publikovaná ve svazku Urzidilových próz "Pražský triptych" (Mladá fronta, 1997). Není to příliš známý autor, možná proto, že to byl německy píšící Čech či snad proto, že ho zastínili jeho slavnější vrstevníci, jako např.: Franz Kafka, Max Brod, Karel Čapek či Jan Zrzavý; každopádně se ale skvěle hodí do dramaturgie pražského divadla Komedie. To se totiž snaží systematicky pracovat s naší historií a odkrývat v ní zapomenuté souvislosti či odhalovat zaprášená jména a jejich díla. Já si na tuto komedii o umírání zašla v rámci festivalu Kult 21. října 2011. "Příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, které se nazývají život" - Johannes Urzidil: Weissenstein.

Weissenstein (Martin Finger) je mužem s příliš malým sebevědomím, který si neví rady se životem ani se sebou samým. Stále se utápí v sebelítosti a také v nerozhodnosti. Neustále rozmlouvá a pře se se svými dalšími "já" (Stanislav Majer a Jiří Černý). Stejně jako s ničím si neví rady ani s hlubšími city. Přestože není nijak pohledný, má velkou hlavu s velmi prořídlými vlasy, ani pohodový či zábavný, motají se kolem něj dvě ženy, které ho upřímně milují. On však neví, kterou z nich si vybrat; zda by měl dát přednost éterické, plaché, a tak trochu dětinské Irmě alias Filoméně (Ivana Uhlířová) či poněkud živelnější, smyslnější a životem protřelejší prostitutce Vlastě (Dana Poláková). Raději se tedy schází s oběma, i když z něj není patrný výraznější cit ani k jedné. Spíše to působí, jako by je obě využíval a podváděl. S Vlastou se stýká už déle. Pravidelně za ní dochází a jsou si tak velmi blízcí. Sblíží se však i s Filoménou, která mu z lásky daruje osobně ušitou červenou kravatu s bílými puntíčky. I když je Vlasta jen kurtizána, dokáže hluboce milovat, a tak se rozhodne neopětovanou Weissensteinovu lásku ukončit sebevraždou. Oběsí se na jeho červené kravatě od Filomény, kterou u ní jednoho dne zapomněl. Na další schůzce s Irmou se od ní dozví, že s ním čeká dítě. Sám neví, co na to říct, ale když zjistí, že to nemá potvrzené od doktora, za jedním ji pošle. Bohužel ji na cestě do ordinace srazí auto, a tak umírá i Karlova druhá osudová žena. Najednou zůstává úplně sám a začíná si více tykat se smrtí. Najde si místo pohřebního zřízence a často si chodívá sedat k Vlastině hrobu. Zde také náhle a poměrně mlád umírá.

Na této inscenaci bylo cosi zajímavého a mohlo toho být i víc, ale potenciál, který jsem v ní viděla, mohli tvůrci (překlad: Božena Koseková, scéna, dramatizace a režie: David Jařab, hudba: Ivan Acher, kostýmy: Kamila Polívková a další) využít o něco lépe. Trochu ho zazdily i nějaké nedostatky, kterých jsem si všimla. Dramatizace příběhu by si zasloužila větší pozornost. Dlouhé a zbytečné minuty se věnovaly nepodstatným detailům (např.: při škrábání nečistot z kanape) a na druhé straně chyběly v důležitějších momentech (např.: při smrti obou žen, které byly rychlé a nijak zvlášť vysvětlené). Místy mi to přišlo takové nedotažené, jako by toho nechávali více na domyšlení si divákům. Vzhledem k tomu, že celé Weissensteinovo neštěstí v této inscenaci vycházelo ze vztahu ke dvěma ženám (což pro mě také bylo celkem nepochopitelné, neboť který ošklivý muž by byl tak nešťastný a ztracený, kdyby o něj stály dvě mladé a krásné ženy), dostaly obě herečky docela málo prostoru na to, aby mohly rozehrát polohy svých rolí. Nicméně se zde našly i zajímavější momenty. Pokud bych se na inscenaci podívala jako na poeticky laděné dílo kafkovského stylu, mohla bych vyzdvihnout například scénu a hravost, se kterou autoři ke hře přistoupili. Ztrojení hlavní postavy či rozporcování jednoduché scény a z ní vystupující či vyskakující postavy stále udržovaly diváckou pozornost. Jednotlivé výstupy a dialogy, které se prolínaly, zpomalovaly, opakovaly, byly skvěle proložené živými a vhodně zvolenými písněmi v podání Lenky Dusilové. Nicméně přílišná fragmentace příběhu nechala až příliš míst, která do sebe zrovna nijak nezapadala nebo jejich zapadnutí bylo takové křečovitější či čitelné jen s trochou fantazie. Mít ten prostor správně rozvržený, mohli ho i všichni herci o dost lépe využít. Potenciál k tomu byl. Škoda, mohlo to být opravdu zajímavé představení.
Moje hodnocení: 57 % 

 3x Karel Weissenstein (S.Majer, M.Finger a J.Černý)

 Karel W., Vlasta a Karel W. (S.Majer, D.Poláková a M.Finger)

 3x Karel W. a Filoména (J.Černý, M. Finger, S.Majer a I.Uhlířová)

"Taneční hodina" - host Činoherního studia

(Astrid Saalbachová)

"Když děti a muži spí, ženy tančí. Je to hra o snaze uniknout realitě, o (ne)obyčejných ženách, jejichž snem je stát se umírajícími labutěmi, hlavně ale chtějí díky baletu zapomenout na své problémy, na svoje životy." (premiéra 2. října 2011)

Pro vstup do nové sezóny si Divadelní spolek Kašpar vybral hru dánské autorky Astrid Saalbachové v originále pojmenovanou "Dansetime". Tato hra byla do češtiny přeložena krátce po svém vzniku (zhruba rok po své dánské premiéře - v r. 1987) a již od roku 2003 je s úspěchem uváděna v brněnském divadle Husa na provázku pod názvem "Baletky" (premiéra v r. 2002, obnovená premiéra 8. ledna 2010). Pod titulem "Taneční hodina" se ji rozhodlo nově nastudovat i pražské Divadlo v Celetné a dne 19. října 2011 s ní přijelo hostovat do Ústí nad Labem. Stalo se tak v rámci festivalu Kult. ČS tak využilo jedinečné příležitosti k oslavě svého 40. výročí a díky některým uvedeným představením mohlo představit i pár svých bývalých členů (spolupracovníků) a zároveň jim tím tak poděkovat. V "Taneční hodině" se například objevila Jelena Juklová, která v ČS odehrála více jak 20 sezón. Zde ztvárňuje jednu ze sedmi žen, které se touží přiblížit baletnímu ideálu z Umírající labutě autora Camille Saint Saëns. Je to hra o ženách, ale nejen pro ně.

Blíží se sedmá hodina večerní a v provizorním tanečním sále v polorozpadlém podkroví se pomalu začínají scházet účastnice baletního kurzu. Ten vede Anna (Eva Elsnerová), bývalá primabalerína, která před časem sklízela mnoho obdivu. Užívala si svého úspěchu plnými doušky, poznala, co je sláva, až do okamžiku, kdy přišlo zranění, které ji o to vše obralo. Neustále trpí velkými bolestmi, které musí tlumit silnými utišujícími léky, ale strádá i psychicky, neboť ví, že už nepozná, jaké je to tančit před plným publikem a užívat si neutichající potlesk a hromady květin, coby důkaz obdivu k jejímu výkonu. Nese to velmi těžko, přesto se ale rozhodla, že své zkušenosti a um předá dalším ženám, které se také touží stát tanečnicemi jako ona. Považují ji za svůj velký vzor a rádi by si jako ona zatančili part "umírající labutě". Ženy přihlášené do tohoto kurzu však nejsou žádné profesionálky, ale obyčejné ženy, které tancem utíkají od svých všedních životů, rodin, dětí, od svých problémů a strastí. Trénink je to tvrdý, plný potu, dřiny a bolestí, ale ony věří, že právě tím se jim podaří osvobodit se od své skutečné osobnosti. Žádná z nich se však nedokáže zbavit toho, co je nejvíc tíží a stejně jako umírající labutě ani ony nemohou vzlétnout. I během tréninku prožívají svá osobní dramata, stejně tak jako rivalitu a soutěživost, které jsou pro balet také celkem charakteristické. Již při příchodu do šaten si nejde nevšimnout vztahu mezi Lottou (Milena Steinmasslová) a její dcerou Alicí (Martina Prášilová). Lotta si ani za nic nechce připustit svůj věk a stáří, které se pomalými kroky blíží, a často se chová spíše jako puberťačka. Snaží se s každým skamarádit, a v některých případech (jako třeba vůči Anně) to hraničí až s "vlezdoprdelkováním", jenom ke své dceři nějak neumí najít správnou cestu. To samozřejmě Alice nemůže vystát, nesnáší matčino chování, její panovačnost a vlastně nenávidí celý svět. Lilian (Bára Lukešová) zase kromě její hrozné trémy trápí i problém s pomočováním, který má již od dětství. Stává se tak pro ostatní ženy terčem posměchu a také šikany. Po porodu se po delší odmlce na tréninky opět vrací i Karen (Jitka Nerudová), kterou ze všeho nejvíce trápí její bolavá ňadra a problémy s kojením. Je zoufalá z toho, že má prsa nalitá mlékem, ale její dítě z nich nechce sát. Její snad největší "rivalkou" je zde Ida (Lenka Hušková), která se pere s otázkou své sexuality a ze všeho nejvíce řeší různé diety. Tentokrát přišla s tím, že již několik dní pije pouze vodu. Tvrdí, že se cítí podstatně lépe, ale fyzický stav tomu rozhodně nenasvědčuje. Nejstarší a jednou z nejvěrnějších účastnic kurzu je Róza (Jelena Juklová). Přestože to na sobě nedává tolik znát, připadá si hrozně osamělá a opuštěná. A také ji trápí věčně sychravé počasí a vlhko, které na náladě rozhodně nepřidá, a navíc jí ničí věci z jejího skromného šatníku. Nemá peněz nazbyt, ale i přesto si taneční kurz poctivě platí; na rozdíl od Rebeky (Eliška Mesfin Boušková). Ta rozhodně patří mezi nejpodivnější účastnice baletního studia. Již delší dobu dluží Anně peníze za kurz, ale i přesto se ji snaží dále přemlouvat, aby ji zde nechala cvičit, a to i když má právě zraněnou nohu. Jaké je pak Annino překvapení, když ji místo na ploše najde spát v šatně pod lavicí. Rozhodně to nemá se svými svěřenkami lehké. Ví, jak je to beznadějné, nicméně ani tak to nechce vzdát. Začne je dřít, jak se dá, aby z nich dostala vše, co je možné. Nutí je se překonávat. Chce je dostat až za hranici absolutního vyčerpání, tam kde se ona sama při svých přípravách na velkou roli ocitala často. Na jejich naléhaní jim na závěr povolí zatančit si jejich vytouženou umírající labuť. Pro všechny ženy to znamená splnění jejich snů, ale pro Annu je to jen bolestná připomínka její zářivé minulosti a příliš krátkého baletního života. Hodina končí a všechny se zase vrací do šedé reality, včetně Veroniky (Veronika Němcová), která zde Anně pomáhá s hudebním doprovodem, hraje na klavír.

Je to už poměrně dlouho, co jsem viděla záznam představení Husy na provázku - "Baletky" (v televizním záznamu), ale z paměti mi nezmizelo. Možná i proto jsem byla zvědavá na jeho "Kašparovské" zpracování (autorů - režie: Alexandr Minajev, překlad: František Frohlich, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Zdeněk Král, pohybová spolupráce: Ivanka Illyenko, dramaturgie: Lenka Bočková, a další). Ti si tam přidali další "účastnice" kurzu a zdálo se mi, že to tím i oživili. Nápaditý byl i úvod s loutkou, představující baletní sólo, stejně jako závěrečný part Umírající labutě. Za dobrý nápad považuji i rozvržení jednoduché scény, která dává vyniknout hereckým i fyzickým výkonům, a to i včetně toalety, která je jakýmsi průhledem do duše každé z žen. Pod tlumeným světlem zde vyslechneme jejich vnitřní monology o tom, co každou z nich nejvíce trápí. V tom mezičase se na hlavním pódiu potemní a pohyb v popředí se zpomalí. Díky těmto momentům tak můžeme vnímat, že zde nejde jenom o tanec a že to, co vypadá jako komedie, je ve skutečnosti mnohem hlubším příběhem. Přestože jsou herecké výkony dosti vyrovnané (žádná z žen po celou dobu představení neopustila jeviště) a svým rolím daly, co zasluhovaly, musím přeci jen vyzdvihnout výkon Evy Elsnerové v roli Anny. Byla elegantní a ladná, a i když její "hvězdnost" s bolestmi vyhasla, sláva jí do určité míry zůstala. Všechny ženy v kurzu ji uznávají, obdivují a respektují ji. Rády by dosáhly toho, co tehdy ona. Všechno to bylo z Anny, v podání Evy, skutečně cítit, včetně nesnesitelných bolestí, kterými trpěla, i respektu, který vzbuzovala. Perfektně jí role sedla. Všechny ženy mě bavily, obzvlášť Milena Steinmasslová a Bára Lukešová, a smekám před jejich fyzickými výkony. Zvládnout takový náročný "trénink" rovnou na pódiu, bez přestávky, přitom hrát a prožívat příběhy svých postav, si obdiv zaslouží. I když bych tam pár drobnějších výtek měla, musím inscenaci hodnotit kladně. Byl to pěkný večer.
Moje hodnocení: 68 % 

Karen, Rebeka, Alice, Róza, Lotta, Lilian, Ida a vpředu Anna (J.Nerudová, E.Mesfin Boušková, M.Prášilová, J.Juklová, M.Steinmasslová, B.Lukešová, L.Hušková a E.Elsnerová)

Karen, Alice a Róza (J.Nerudová, M.Prášilová a J.Juklová)

Lotta, Lilian a Ida (M.Steinmasslová, B.Lukešová a L.Hušková)

 

"Blboun" - host Domu kultury UL

(Georges Feydeau)

"Komedie o záletech, v níž se roztáčí kolotoč pikantních nedorozumění a ztřeštěných záměn." (premiéra 6. prosince 2001)

S další divadelní sezónou je tu i další ročník festivalu "Ústecká forbína", která se již tradičně koná v ústeckém Domě kultury. Díky pořadatelům, v čele se Zdeňkem Kymličkou, a mnohým sponzorům (v letošním roce totiž poprvé město konání této akce nepodpořilo) dostali diváci již po několikáté možnost shlédnout představení některých pražských divadel. Já si 3. října 2011 zašla na hostující divadlo na Fidlovačce, které k nám přivezlo hru George Feydeau (1862-1921), poprvé představenou v Paříži v roce 1896, a beroucí si na mušku počestnost svých krajanů. Dříve se tato fraška uváděla pod názvy "Ťululum" nebo "Ten, kdo utře nos", ale do současnosti se možná lépe hodí nový název "Blboun" (v originále "Le Dindon"). Režie se před deseti lety ujal Juraj Herz a musím říct, že si zvolil opravdu skvělé obsazení. Dále se na hře podíleli - překlad: Eva Bezděková, úprava: Helena Šimáčková, scéna: Jaroslav Malina, kostýmy: Marie Franková, asistent režie: Matěj Kužel na další.

Notorický svůdce Edmond Pontagnac (Tomáš Töpfer) si na ulici vyhlédl neznámou krasavici, které se rozhodl dvořit. Netušil však, že ho při jejím sledování zavedou kroky až do domu jeho přítele Hectora Vatelina (Otakar Brousek ml.). Tam teprve se s Lucienne (Tereza Bebarová) seznamuje a zjišťuje, že právě ona je Hectorovou ženou. To mu částečně pomůže ze situace vybruslit, neboť začne předstírat, že přišel na návštěvu právě za ním, a to i přesto, že Lucienne tvrdí, že sledoval ji. Ta je náhle velmi překvapena, když se dozví, že i Pontagnac je ženatý. On však o své ženě hovoří jako o velmi nemocné a na kolečkové křeslo upoutané osobě. Všichni se pak nestačí divit, když Clotilda Pontagnacová (Monika Kobrová) po svých vtrhne do dveří a shání se po svém muži, který prý má mnoho času trávit právě u Vatelinových, svých přátel. Clotilda zná svého muže velmi dobře, a tak není nijak zvlášť překvapena jeho častými avantýrami. Snad by mu to i ráda nějak oplatila, jenže nemá takovou příležitost jako třeba Lucienne, které se rovněž dvoří i další jejich rodinný přítel Ernest Rédillon (Petr Rychlý). Ona však svého muže miluje a je mu věrná, a tak žádným svodům nepodléhá, což se tak docela nedá říci o Hectorovi. Ten se svěří Edmondovi, že se při jedné ze svých návštěv Londýna cítil být dosti osamělý, a tak se seznámil s Meggy Soldignacovou (Sandra Pogodová). Považoval to pouze za letmý románek, jenže právě dostal od Meggy dopis, ve kterém mu píše, že se svým mužem Narcissem (Ctirad Götz) přijeli do Paříže a že se s ním chce sejít, až bude její manžel někde na jednání. Neví však, že i její muž cosi větří. Hector si nechá od zkušenějšího Edmonda poradit místo, kde by se mohli setkat, a pozve tam i Meggy. Pro Edmonda nemohlo být lepší příležitosti, jak Lucienne dokázat, že ani její muž není tak věrný, jak si myslela. V hotelovém pokoji, ve kterém se mají setkat, na ně nachystají past. Přestože má recepční (Václav Svoboda) jistou objednávku na konkrétní pokoj, dojde k drobnému nedorozumění a na stejný pokoj jsou ubytováni i major Pinchard (Zdeněk Palusga) se svou téměř hluchou ženou Coco (Eliška Balzerová). V ne příliš vhodný moment vtrhnou do pokoje Lucienne s Edmondem a přistihnou zde Hectora se starou dámou. Jí to stačí k tomu, aby mu jeho nevěru oplatila, a tak její cesta nevede nikam jinam než za Ernestem. Ten na tuto chvíli dlouho beznadějně čekal, a když k ní nakonec došlo, tak v naprosto nevhodný okamžik. V ložnici na něj totiž čeká jeho dlouholetá milenka Armandine (Pavla Vojáčková), ale také za ním přišla pro svou pomstu manželovi i Clotilda Pontagnacová. Gérome (Ladislav Trojan), dlouholetý Ernestův majordom, se jeho dámským návštěvám nestačí divit. Do toho všeho se v hotelu začínají ztrácet a objevovat kompromitující zavazadla, až musí zasáhnout i policejní komisař (Petr Herrmann). Jak tohle všechno může dopadnout?
V dalších rolích se představili - pokojská Clára (Milada Kratochvílová) a sluha Jean (Matěj Kužel).

Přestože mě tento plytčejší příběh příliš neoslovil, nemohu říci, že jsem se nebavila. Mohou za to ale především skvělé herecké výkony. Rozhodně musím jmenovat Elišku Balzerovou, která zde nedostala nijak velkou roli, ale dokázala z ní "vyždímat" naprosté maximum. Výstupy její Coco, vetché, hluché a všemi možnými stařeckými neduhy prolezlé dámy jistě patřily k tomu nejvydařenějšímu a dost možná i nejzábavnějšímu z celého představení. Rovněž bych také chtěla ocenit skvělý výkon Sandry Pogodové, jejíž živelná a hyperaktivní Meggy by svým temperamentem mohla hravě strčit do kapsy i samotnou Sandru :-). Perfektně zvládla i anglický lámaný přízvuk a s ním související slovíčkaření, které také notně přispělo k pobavení publika. Trochu mě mátla Monika Kobrová jako madame Pontagnacová, neboť hrála nejvíce "sexy" dámu, skoro až dračici, a možná i proto mi příliš nedávalo smysl, proč by zrovna od ní měl manžel utíkat za jinými. Osobně bych tu postavu uchopila asi trošku jinak, ale Monika mě svým výkonem rozhodně velmi zaujala. Jejím určitým opakem pak byla role Terezy Bebarové, která ji naopak charakterizovala přesně podle toho, co se od ní vyžadovalo. Možná mě trošku mrzelo, že Pavla Vojáčková nedostala se svou postavou krapet více prostoru, neboť by si to určitě zasloužila. A hlavně má opravdu nádherný hlas, který si tak snadno dovedu spojit se spoustou postav, které dabuje (především Moniku ze seriálu Přátelé). Konečně jsem si ho ale mohla spojit i s jeho majitelkou. Pánové za skvělými dámami notně pokulhávali, a to zvláště ze začátku. Postupně se ale také rozjeli, a nakonec z toho bylo celkem pohodové, nenáročné a milé představení, na jaké si ráda chodím zarelaxovat a prostě se uvolnit. Nemusím se trápit žádným hlubším smyslem příběhu či nějakého poslání hry a prostě se pobavit. Občas to rozhodně není nic špatného a tentokrát to opravdu svůj účel splnilo.
Moje hodnocení: 64 %

Edmond, Lucienne a Hector (T.Töpfer, T.Bebarová a O.Brousek ml.)

Hector a Maggy (O.Brousek ml. a S.Pogodová)

Ernest a Lucienne (P.Rychlý a T.Bebarová)