20 května 2011

"2521" - Činoherní studio

(Brian W. Aldiss a Johana Součková)

Hra na motivy kultovního sci-fi románu, který je napínavým příběhem se silným lidským poselstvím. Čtyři muži žijí v podivném smutném světě zarostlém rostlinou, která je dusí, ale bez níž by zemřeli hlady. Vydávají se na cestu pryč, na cestu za svobodou... (světová premiéra 3. března 2010)

Témata inspirovaná žánrem sci-fi patří na divadle mezi ta méně obvyklá. Já osobně se s ním setkala zatím jen jednou a to na scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích v inscenaci s opravdu příhodným názvem "Sajns fikšn". Jsem celkem ráda, že i naše ústecké Činoherní studio se, v rámci hledání nových her, nových témat, nových forem i inscenačních postupů, po tomto žánru nebálo sáhnout. Hra inspirovaná románem "Nonstop", se tak stala prvním sci-fi uvedeném na ústeckém jevišti a je tak pro naše divadlo opravdu novou, i když velmi náročnou, zkušeností, jak přiznali sami tvůrci. K dispozici měli pouze malé jeviště, do kterého "museli vměstnat" celou obrovskou vesmírnou loď, nižší rozpočet, ze kterého vyčarovali obdivuhodnou scénu a kostýmy, a také nedostatek zkušeností s podobným tématem. Nicméně si vybrali velmi napínavý a zajímavý příběh se silným lidským poselstvím, který je vhodný pro všechny věkové kategorie. Vždyť už jako románová prvotina autora Briana W. Aldisse Nonstop si získal spoustu příznivců i ocenění v listu The Observer. Kniha se navíc dostala do prestižní edice "Mistrovská díla SF" a sám B. W. Aldiss se podle volby čtenářů Britské asociace sci-fi stal nejpopulárnějším autorem tohoto žánru na Britských ostrovech (1968). Dále čtenáře zaujaly například jeho romány "Ponuré světelné roky" (1964), "Bosonoh v hlavě" (1969) a povídky "Skleník" a "Slinistrom" mu vynesly literární ceny. Toto představení jsem si nadělila k narozeninám 18. května 2011.

Ocitáme se v daleké budoucnosti, kdesi kolem Ubikací, v nichž přežívá, či spíše živoří, jakýsi zbytek lidské civilizace. K tomu, že je zde stále ještě možný nějaký život, dosti napomáhá všudypřítomný plevel, popínavé rostliny zvané poniky. Společnost míří ke zkáze. Je napadána všemožnými nemocemi, hladem i scestným učením jakési víry. Jejím duchovním vůdcem je kněz Marapper (Kryštof Rímský), který se sám považuje za silnou vůdčí osobnost, ale spíše využívá nevědomosti sebe i svého lidu. Zdá se, že mezi lidmi vymizela láska či nějaký hlubší cit, což je patrné i ze vztahu Roye Complaina (Jan Plouhar) a Gwenny (Nataša Gáčová). Za to, jak se k ní zachoval, ho stihne tvrdé potrestání, a navíc přichází o protekční ubikaci. Její otec, starý a na smrt nemocný Bergass (Jaroslav Achab Haidler), patří ke stařešinům tohoto kmene a spolu se Scoytem (Matúš Bukovčan) i jakýmsi vůdčím a respektovaným osobnostem. Naopak spíše odvrženým členem společnosti je tělesně zdeformovaný Wantage (Marek Pospíchal), ale také Fermour (Jan Jankovský), který je trochu jiný než ostatní. Mezi všemi kolují zvěsti o Obrech a Vetřelcích, kteří rovněž obývají tento svět. Complain už zde nechce dál živořit, a tak se odhodlá, že odsud vypadne a pokusí se zjistit co nejvíc o prostředí, které má být jejich domovem. I Marapper by rád vyrazil na poznávací výpravu s vyšším posláním. Připojí se k nim i Fermour s Wantagem. Nepozorovaně projdou kolem stráží a ocitnou se na další palubě, a další a další. Zjišťují, že jsou na jakési obří lodi, plné prázdných palub a kajut, ale v tom jestli loď někde ztroskotala, či stále pluje dál, se jejich názory liší. Nicméně se shodli v tom, že někde na konci musí být příď, kde by měli nalézt i řídící kabinu. Tam by pak rádi zjistili pravdu o údajné supercivilizaci, která by se tam dle pověstí měla nacházet. Cíl by měl být jasný, ale cesta k němu nebude tak lehká. Během svého tažení ztratí Wantage, ale také spatří Obry (Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek) i Gregga (Marek Pospíchal) s členkou jeho "ničící bandy" Hawl (Nataša Gáčová). Ti chtějí bojovat proti nastolenému režimu a rozdílům mezi lidmi z přídě a lidmi z Ubikací. Complain se tak vlastně setkává se svým starším bratrem Greggem, o kterém se domníval, že je mrtvý. Čím více se blíží přídi, tím přívětivějším procházejí prostředím. Na konci své pouti se setkají s opravdu civilizovanými lidmi (Anita Krausová, Matúš Bukovčan, Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek), od kterých se dozvídají dost zajímavé informace, které jim mohou objasnit mnohé jejich otázky; například, že měli pravdu, když si mysleli, že na přídi musí být řídící můstek, bohužel je ale momentálně bez kapitána. Rovněž zjišťují, že je zde pár zasvěcených lidí, kteří mají k dispozici dokumenty či informace o poslání této lodi. Jedním z nich je knihovník (Jiří Maryško), který jim ve stručnosti vyloží celou dalekosáhlou historii dle dochovaných dokumentů. Vše začalo před mnoha a mnoha generacemi, kdy se lidé na Zemi rozhodli vyslat tuto obří loď plnou vybraných obyvatel na dlouhou pouť vesmírem, aby ti mohli po čase osídlit novou planetu a založit na ní další civilizaci. Byla to velmi utopická myšlenka, nicméně nikdo z dnešních obyvatel lodě vlastně ani neví, jestli byl cíl naplněn a jsou na cestě zpět, či jestli teprve na onu planetu míří. Dozvídají se také, že pověstnými Vetřelci není nikdo jiný než lidé ze Země, kteří sem byli dopravováni, aby to zde řídili a kontrolovali, stejně jako Obři, což byli obyčejní údržbáři a technici, kteří se měli o loď starat. Complain i Marapper jsou tímto zjištěním velmi překvapeni a snad i zdrceni, ale rádi by se dozvěděli celou pravdu a rozhodně by se i rádi na Zemi vrátili. Do toho promluví i Zac Deight (Jaroslav Achab Haidler), který nejen, že má bližší informace, ale i spojení s jejich domovskou planetou alias Velkým psem. Jsou velmi blízko, nicméně návrat jim byl odepřen, a tak jsou i nadále odsouzeni obývat toto vesmírné monstrum.
Ze záznamu zde zazní i hlas kapitána z deníku (Marek Němec), Curtise (Marek Taclík) a Malý pes (Marta Vítů).

Osobně žánru sci-fi příliš neholduji, a tak ho ani nijak zvlášť nevyhledávám, nicméně divadelní zpracování mě láká hlavně ze zvědavosti. A pokud se sejde skvělá výprava a zajímavá myšlenka či příběh, své návštěvy rozhodně nelituji. Tak tomu bylo i v tomto případě. První, co mě zaujalo, byla scéna a především kostýmy, neboť v příběhu jsem se zpočátku trochu ztrácela. Jako obvykle jsem se do děje prostě musela nejdřív dostat, ale jak se příběh začal rozvíjet, byla jsem do něj příjemně vtažena a nemohla se dočkat avizovaného poselství. Dlouho si divák mohl myslet, že na Zemi život skončil a tito lidé jsou posledním zdegenerovaným zbytkem naší civilizace. Nakonec se ale ukázalo, že je to úplně jinak, i když se zde projevila určitá zaostalost způsobená nedostatkem informací a životem ve stísněných podmínkách. Přesto je zde nastíněno, že když je třeba, dokáže se člověk přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí. Rozhodně z nich ale nevymizela zvídavost, chuť po poznání i touha po svobodě. Většina sci-fi příběhů vypráví o určitém apokalyptickém proroctví o budoucnosti Země a svým způsobem se tak daleká budoucnost může stát i dost aktuálním obrazem současné společnosti. Tato hra je, slovy našich inscenátorů, například "o tom, jestli má lidstvo právo rozhodovat o osudu druhého člověka. Je to hra o naději, o smyslu lidského bytí, o člověku". Zatímco filmy mají podstatně větší možnosti ztvárnění, je na divadle zase možno osobitěji sledovat a cítit stavy a jednání jednotlivých postav; a to hlavně ve vyhraněných situacích. To je také jeden z důvodů, proč dávám přednost divadlu před kinem. Uznávám, že toto téma není zrovna snadno uchopitelné, ale velmi mile mě překvapilo, jak to naši tvůrci (dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba: Ondřej Švandrlík, režie: Filip Nuckolls, a další) zvládli. Tři jednotlivé scény dokázaly perfektně nasimulovat prostředí velké vesmírné lodi (samozřejmě s určitou dávkou představivosti) a i kostýmy vhodně dokreslily atmosféru i povahy jednotlivých postav. K lepší názornosti využili také videoprojekce, které zde byly celkem na místě, stejně jako nápaditě vybraná hudba. Všichni herci zde předvedli, co mohli. Přesně se z nich daly vyčíst pocity vzteku, strachu, úzkosti, beznaděje, nedůvěry, ale i chuti po poznání a po svobodě. Svými výkony dokázali navodit naprosto uvěřitelný dojem charakterů, prostředí i prožívaných situací. Stejně jako vizuální stránka díla mě zaujala i myšlenka, poselství, které nutí k zamyšlení. Jakou máme my zodpovědnost za příští generace? A máme vůbec právě za ně takto významně rozhodovat? Myslím, že tato inscenace stojí za shlédnutí a jsem zvědavá, jestli se v ČS ještě někdy do podobného žánru pustí.
Moje hodnocení: 81 %
malá dívka a Fermour (Emma Hocke j.h. a J.Jankovský)
Complain, Marapper a Wantage (J.Plouhar, K.Rímský a M.Pospíchal)

 Complain, Vyannová, knihovník a Gregg (J.Plouhar, alter. Tereza Hofová, J.Maryško a M.Pospíchal)

13 května 2011

"Světáci" - host Krušnohorského divadla

(Vratislav Blažek, Zdeněk Podskalský a Lumír Olšovský)

„Divadelní verze slavné české hudební komedie.“ (premiéra 5. května 2011)

Ještě než vůbec proběhla premiéra, věděla jsem o přípravě nově chystané divadelní muzikálové komedie, podle mnohem známější a slavnější filmové předlohy, se kterou Divadelní společnost Háta měla dorazit i k nám na sever, do Krušnohorského divadla; a to jsem si určitě nechtěla nechat ujít. Neuplynul ani týden od premiéry a už 9. května 2011 jsme se na jejich představení mohli do Teplic vydat. Jednu z nejpodařenějších českých komedií ve skvělém obsazení našich předních umělců (Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Jiřina Šejbalová, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček, Oldřich Nový a další), natočenou v roce 1969 režisérem Zdeňkem Podskalským, by měl znát snad každý. A ti, co ji přeci jenom neznají, by si na ni mohli klidně zajít do divadla. Příběh totiž slibuje zábavnou podívanou. Divadelní společnost Háta si její nastudování nachystala ke 14. výročí své existence. Rozhodně patří mezi jednu z nejnáročnějších a nejvýpravnějších inscenací v jejich repertoáru. S nápadem na její uvedení přišla herečka Vlasta Žehrová a režie se ujal Lumír Olšovský, který se záměrně snažil držet co nejpevněji velmi kvalitní a ověřené předlohy. Vzhledem k tomu, že zde zazní i několik větších hudebních čísel a hudba vstoupí do děje více jak třicetkrát, můžeme hovořit o inscenaci spíše jako o muzikálu. Hrát se bude v Praze v Branickém divadle, a jelikož je Háta takovým divadlem "na kolečkách", tak i všude po celé republice. Nasmlouváno je prý něco kolem šedesáti termínů.

Tři fasádníci z jihočeských Velhartic pracující v Praze na zvelebování našeho hlavního města si rádi po večerech dopřejí nějaké to povyražení po pražských podnicích. Jednoho dne zavítají i do vyhlášeného grilbaru Diplomat, kde způsobí pořádný poprask. Tonda (Zbyšek Pantůček) sem totiž donese vlastní láhev slivovice, kterou schovává pod stolem. Tam se jim také zvrhne, a když se ji snaží se svíčkou v ruce najít, způsobí požár. S Gustavem (Filip Tomsa) a Honzou (Aleš Háma) prchají pryč bez placení. Po této epizodce se rozhodnou, že se budou nutně muset vzdělat v oblasti společenského chování, aby tak příště mohli do společnosti lépe zapadnout a strávit alespoň jeden večer s dámami na úrovni. Začnou tak hned druhý den, kdy si vyrazí do knihovny. Čeká je tam však nepříjemná potyčka s emeritním profesorem tance a společenské výchovy (Josef Oplt). Ten jim ale, když vidí, jakou mají snahu naučit se slušnému chování, přislíbí pomoc při studiu. Za svým cílem jdou jasným krokem a v jednom z předních módních salónů si také nechají ušít obleky na míru. Odpoledne při práci se jim podaří rozbít okno v jednom z bytů. Seznamují se díky tomu s paní Trčkovou (Vlasta Peterková), která dělá v jednom luxusním podniku šatnářku. Mimo to si ještě vydělává peníze půjčováním bytu třem lehkým dívkám, jejichž záměrem je nalákat tam ženaté muže, které při "šmajchlovačce" okradou. Když se paní Trčková vrací v noci domů, předstírají, že je to jejich manžel a vyprovodí je z okna ven po lešení. Páni fasádníci se své hostitelce svěřují se svým záměrem a ta v tom ucítí šanci. Rozhodne se na to své dámy taky řádně připravit. Nabulíkuje jim, že pro ně má v merku tři gentlemany a že i ony by se měly stát dámami. Ze Zuzany (Ivana Andrlová), která uklízí v nemocnici, se má stát doktorka, Božka (Olga Želenská), která pracuje s laky a acetony, bude dělat profesorku chemie a Marcela (Mahulena Bočanová), která stála dlouho modelem, sehraje akademickou malířku. Každou naučí pár potřebných vět, se kterými by měly vystačit a rovněž jim udělí pár lekcí společenského chování. Blíží se dlouho očekávaný večer, kdy by se páni měli vyhodit z kopýtka a seznámit se s dámami, které jim nachystala paní Trčková. Vše se vyvíjí podle plánu, seznámení, naučená společenská konverzace i vystupování. Celá šestičlenná společnost se skvěle baví. Po tanci a řádně společensky osvěžení se vydají do zapůjčeného bytu. Situace se však mění, tentokrát mají oknem zmizet dívky. Tento plán ale pokazí jeden z okradených mužů (Petr Gelnar), který k bytu přivede i policii (Pavel Vítek). Utéct se tak rozhodne celé osazenstvo bytu. Bohužel si ale nestačili všimnout, že tam už není lešení. Každopádně ani jeden z nich na toto večerní povyražení jen tak nezapomene.

Už poměrně dlouho předtím, než jsme si na představení zašli, jsem četla o přípravách této muzikálové komedie (autorů - výprava: Lucie Loosová, hudba: Evžen Illín a Vlastimil Hála, choreografie: Hana Číčelová, hudební nastudování: Jiří Petr, režie: Lumír Olšovský a další) a byla jsem fakt zvědavá na její zpracování. Film znám totiž velmi dobře a v podání tak skvělých českých herců mi připadá velmi zábavný. Těžko si pak představit jiné herce v jejich rolích. Nicméně jsem do divadla šla s tím, že rozhodně nechci srovnávat. Ale souhlasím s názorem režiséra, že by ve hře měly zaznít notoricky známé repliky z filmu, neboť právě ty dělají Světáky Světákama. Sám Lumír Olšovský k tomu dodává: "Diváci podle mého názoru přijdou s očekáváním vidět přesně ty samé situace příběhu. Kdybychom divákům připravili nějakou schválnost, úpravu, nesli by to asi nemile. Publikum v tomto případě potřebuje slyšet věty, které zná z filmu, proto trvám na precizním dodržování oblíbených hlášek, i když pár jich přece jen v divadelní podobě nelze použít. Většina ale samozřejmě zůstává. Náš divadelní příběh je filmu velice podobný a - doufáme - že bude nejen zábavný, ale i čerstvě nahlédnutý a poctivě odehraný." Věrnost filmové předloze je opravdu patrná, což určitě není nijak na škodu. Vlastně i s tím očekáváním jsem do divadla šla. Hře rozhodně nechyběla hravost, a to hlavně v podání všech tří dam, které si zde "střihly" role lehkých žen. Všechny byly skvělé, že za nimi páni svými výkony znatelně pokulhávali. Prim tu rozhodně měla Olga Želenská, která své Božce vdechla přesně to, co se od ní čekalo. Překvapila mě ale i Ivana Andrlová, která touto rolí výrazně omládla. Nebála bych se říct, že jí to až velmi slušelo. Ostatně stejně jako Mahuleně Bočanové. Nápadité bylo i obsazení zpěváka Pavla Vítka, který nejen, že si zde zazpíval některé "světákovské" šlágry, ale také si spolu s Petrem Gelnarem zahrál pár menších rolí (např.: policistu, milence či vrchního). Zato skupinka třech světáků mě svým obsazením zprvu celkem zarazila; příliš mi herci v tomto obsazení k sobě neseděli - mladý Filip Tomsa jako "kápo", komik Aleš Háma, který nedostal příliš prostoru, aby mohl svůj humor více předvést. Postupně se ale více rozehráli, a nakonec to nebylo tak zlé. Zásluhu na tom má však spíše vtipně napsaný scénář, než osobité výkony. Co se mi ale líbilo, bylo dobře navržené prolínání a střídání prostředí i kostýmů. Celkově bych řekla, že je to velmi podařená a úsměvná inscenace; a to zvláště pro ty, kteří znají i její filmovou předlohu.
Moje hodnocení: 72 %
fasádníci Honza, Tonda, Gustav (A.Háma, alter. D.Gondík a F.Tomsa)
Božka, paní Trčková a Zuzana (alter. V.Žehrová, V.Peterková a I.Andrlová)

Zuzana, Božka, Marcela a profesor (alter. M.Absolonová, O.Želenská, M.Bočanová a alter. J.Přeučil)