"Můj báječný rozvod" - host Krušnohorského divadla

(Geraldine Aron)

„Laskavá komedie věnovaná všem, kteří nikoli vlastní vinou zůstali sami.“ (premiéra 23. října 2003)

Současná irská autorka Geraldine Aronová pochází z přímořského města Galway, přesto však větší část života ztrávila v Zimbabwe a Jižní Africe. Zde také svou jednoaktovkou „Bar&Ger“ v The Space Theatre v Kapském městě odstartovala divadelní kariéru. Stejně jako její další hry se uvádí po celém světě, kde také posbírala řadu světových cen. Nyní žije střídavě v Londýně, Kapském městě a ve Spojených státech. V současné době se v České republice, stejně jako v dalších dvanácti zemích, hraje její úspěšná hra „Můj báječný rozvod“, která měla svou českou premiéru v pražské Viole, dva roky od její světové premiéry v Town Hall Theatre v rodném Galway. Nyní toto představení převzala Komorní Fidlovačka. Režisérka Jana Kališová si jako hlavní a jedinou představitelku vybrala skvělou Elišku Balzerovou. Nebála bych se říct, že se tato role dá považovat za její „životní“. Dokonce i sama autorka, která navštívila premiéru ve Viole, nešetřila slovy chvály. Ještě než jsem toto představení dne 23. března 2009 navštívila, viděla jsem jeho záznam v televizi a rozhodně jsem si ho ani já nechtěla nechat ujít.

Nic netušící Angela Kennedyová Lipská (Eliška Balzerová), žena středních let a také matka dospívající dcery, se z ničeho nic dozvídá, že ji její manžel Max opouští. Sbalí si kufry a jde za svou mladou mexickou milenkou Rózou. A aby toho nebylo málo, rozhodla se i její dcera Vanessa, že půjde bydlet se svým přítelem. Angele tak zbyl jenom pes Axel. Čas od času se vídá nebo telefonuje s matkou, kamarádkou Sylvií nebo s homosexuálním přítelem Finleyem. Pravidelně k ní také dochází uklízečka Mina. Ta má sestru Linu, která shodou okolností uklízí u Maxe a může jí tak podávat nové zprávy o jejím muži. Angela se zpočátku zdála být nadšená tím, že „meloun“ odešel, ale brzy na to se začíná cítit stále více osamělá, zvláště po jeho dopise, kde jí oznamuje, že by se rád rozvedl. I tak se ale nevzdává; rozvodové papíry jen tak nepodepíše. Na doporučení přátel se dochází radit s právníkem, který trpí přechodným ochrnutím obličeje. Přišly Vánoce a aby nebyla tak sama, hledala útěchu na lince důvěry, jako později i vícekrát, a Silvestra šla notně posilněná koňakem oslavit do místní hospody. Dala se do čtení časopisů, kde jí perfektně poradili, jakou nejpřitažlivější pózu by měly zaujímat starší ženy a s touto radou a odhodláním se vydala na své „první“ rande. To ale rozhodně nevyšlo podle jejích představ. Rozhodla se také pro dovolenou, kterou doporučovali jako vhodnou pro svobodné, ale i tam ještě více pocítila svou samotu. Po návratu u sebe začala pozorovat příznaky rakoviny tlustého střeva. Za poslední dva roky navštívila Dr. Stedmana s mnoha podezřeními na vážné nemoci, které praktikantka slečna Chungová označila za hypochondrii. Doktor to však nazval prozaičtěji, paní Lipská totiž trpí syndromem PLLL, což znamená „přístup laiků k lékařské literatuře“. Sylvie už se na její samotu nemohla déle dívat, a tak jí doporučila jednoho známého, Berta. Dokonce jim zapůjčila byt. Zde však Angela poznala, jak zrádné mohou být intimní chvíle a na doporučení své lékařky se vydala do sex shopu.
Aby si ukrátila svou samotu, našla si práci v místní lékárně a drogerii, odkud ale však po jisté události dostala padáka. Brzy po Silvestru dostal Max infarkt a Angela se za nim vydala do nemocnice. Tam ji znovu vyznal lásku a když se nechala oblbnout, pověřil ji zase spoustou úkolů. Poté, co se k němu vrátila, opečovávala ho jeho nová přítelkyně Miriam. Už nebylo pochyb a po návratu domů hned podepsala poslední rozvodové listiny. Dokonce se pokusila o sebevraždu. Peníze docházely, a tak začala pronajímat volné pokoje, do toho se navíc musela starat o stále senilnější matku. Po její smrti byla zase bez větších závazků, a tak když uviděla inzerát na „víkend plný dobrodružství“, neváhala a hned si ho zarezervovala. Dobrodružství to teda bylo, jen ne takové, jaké by čekala. Účastnili se ho pouze dva dobrodruzi – Angela a Joseph. Vždyť přeci „všechno záleží na správném načasování…“

Do všech (zhruba 17 rolí) se „převtělila“ jediná a naprosto excelentní Eliška Balzerová. Typizace jednotlivých postav byla tak brilantní, že bylo úžasné pozorovat, kam až vede její herecký záběr. Kdo nevěří v její talent, zvláště pak komediální, měl byl si na tento herecký koncert ve velkém stylu bezpochyby zajít. Vytvořit sama na jednom jevišti a s takovou lehkostí pestrý koktejl mnoha postav, a přitom dosáhnout psychického vývoje postavy hlavní, si zaslouží opravdu velké uznání. Elišce jím snad byly úsměvy na tvářích všech diváků i záverečná „standing ovation“. Rozhodně se nebojím tuto hru zařadit mezi to „NEJ“ na českých divadelních scénách. Svou formou mi velmi připomíná další úžasně napsanou i provedenou inscenaci "Hrdý Budžes", kde jde také o humorně podaný životní příběh hlavní hrdinky. Obě hlavní postavy se naprosto suverénně perou se situacemi, které přináší sám život a divákům trocha nadsázky a spousta humoru jistě přijde vhod. Rozhodně nemají sebemenší šanci se nudit. Obě hry mají spád a diváci tak musí držet mysl v bdělém stavu, aby jim nějaká z postav neunikla, mohla by se jim tak ztratit celá pointa okamžiku. Z tohoto představení (autorů – režie: Jana Kališová, překlad: Pavel Dominik a další) si navíc každý může odnést i naději, že rozvodem život rozhodně nekončí, a naopak může přinést další krásné období. Jen je prostě třeba všechno si to správně načasovat.
Ukázka zde.
Moje hodnocení: 98 %

Angela Kennedyová Lipská (Eliška Balzerová)

Angela (E.Balzerová)

Angela a Axel

"Mínus dva" - host Severočeského divadla

(Samuel Benchetrit)

„Hořká komedie o poslední cestě dvou starců.“ (česká premiéra 24. dubna 2008)

Na tomto projektu hry současného francouzského dramatika Samuela Benchetrita (*1973) se podílela hned tři divadla. Na svém repertoáru ji má divadlo Kalich, jež spolupracovalo se slovenským Študiem L+S, které před zhruba čtvrtstoletím založili Milan Lasica a Julius Satinský, a také s brněnským Divadlem Bolka Polívky, kde se konala i její česká premiéra. Já využila jejich hostování v Severočeském divadle a dne 11. března 2009 jsem si na ně zašla. Přestože mělo jít původně o sentimentální melodrama o smrti a útěku, herci Bolek Polívka a Milan Lasica, mu dali naprosto jiný rozměr. Jsou to komici a snad i proto bylo dobře, že jim režisér Juraj Nvota ponechal prostor k improvizovaným dialogům. V českém nastudovaní je doplňují Jitka Čvančarová a Martin Hofmann a ve slovenském Petra Polnišová a Peter Šimun.

V nemocnici na smrtelný posteli se právě dva pacienti od doktora (Martin Hofmann) dozvídají, že podle nálezu jednomu z nich, Julesovi Tourtinovi (Bolek Polívka), zbývají dva týdny života a druhému, Paulovi Blanchotovi (Milan Lasica), pouze jeden. Ačkoli se právě poznali, shodnou se na tom, že když už mají na tomhle světě mít jenom tak krátký čas, neztráví ho na lůžku v nemocnici a raději utečou. Na silnici nedaleko nemocnice si chtějí stopnout auto, ale místo toho se zde potkají s mladou dívkou Kristýnou (Jitka Čvančarová), která akorát začíná rodit. Spěchá tedy do nemocnice a oba starce poprosí, zda by jí nemohli najít jejího bývalého přítele, neboť doufá, že až uvidí jejich dítě, že se k ní zase vrátí. Jelikož nemají jiný cíl, rozhodnou se této mladé ženě pomoci. Pro začátek se vydají do jejího bytu, kde na přítele chtějí počkat. Vypozorují však, že zde již delší dobu nikdo nebyl, a tak je další indicie navede do jednoho místního klubu. Tam se na temném pódiu plouží osamělý pár. Jules odkláká tanečníka (Martin Hofmann) a Paul jde vyzpovídat jeho tanečnici (Jitka Čvančarová). Představí ji svého parťáka jako svého otce a od ní chce na oplátku vědět, jestli nezná nějakého smutného mladíka, jehož přítelkyně je těhotná. Na jednoho tomuto popisu odpovídajícího si vzpomene a odkáže je k mrtvému rameni řeky. Zde se pravda scházívají milenci, ale také sebevrazi. Jeden takový, Erik (Martin Hofmann), se po zbabraném pokusu o ni právě vynoří z vody. Je nešťastný, a tak ho vidina milující ženy a nově narozeného dítěte přesvědčí. Spolu s oběma muži se za ní vydá do nemocnice. Kristýna však místo očekávaného přítele hledí na neznámého, a ještě k tomu celého rozmáčeného muže. Jules a Paul svoje snažení nechtějí jen tak vzdát, a tak se snaží tyto dva mladé nadějné lidi dát dohromady. Ti totiž, na rozdíl od nich, mohou svou druhou šanci využít. Oba starší muži během svého krátkého útěku poznali, že ani osudy dalších lidí nejsou tak šťastné a skrz ně nahlédnou do osudů svých. Jules se Paulovi svěří s tím, že jeho syn není jeho synem, neboť on děti mít nemůže a Paul zase, že by měl mít dceru, kterou nikdy neviděl. O Julese jeho rodina nemá zájem, a tak se rozhodne, najít alespoň dceru Paulovi. Zjistí, že je herečkou (Jitka Čvančarová) a vydají se za ní přímo do divadla, a dokonce na jeviště. Krásné a šťastné shledání. Život je prohraný, nikoliv však marný. „Neplač, když ti srdce zmeklo nad životom prožitým, nebol to raj ani peklo, iba niečo mezi tým…“

I přestože mělo jít o melancholický příběh o smrti a umírání, stalo se právě toto téma, především díky oběma hlavním představitelům, spíše častým zdrojem vtipných glos až černého humoru. Každý z nich si však i tak zachoval svůj vlastní styl humoru – Bolek Polívka gesty i slovem výraznější a Milan Lasica zase klidnější, ale o to ironičtější. Čím více se takto špičkovali, tím více jako by jim přibývalo elánu a určitě by jim nikdo nehádal pouze několik posledních dní života. Přes osudy jiných, si na prahu smrti uvědomují i ten vlastní. Neodcházejí rozhořčeni, snad jenom trochu překvapeni z toho, jak ten život divně a rychle utekl. Nebylo to však pouze o výkonech těchto dvou, neboť spád hry zde určovala právě dvojice Jitka Čvančarová a Martin Hofmann. Celkem plynule a s naprostou lehkostí procházeli všemi svěřenými postavami. V jedné scéně byli sestrou a doktorem, v další tanečníky v baru, nebo herci, ale především pár, který dostal novou životní šanci; ona jako opuštěná svobodná matka a on jako neúspěšný sebevrah. Martina Hofmanna znám již z jiných představení (např.: "Večírek na Seině" nebo "Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi") a vím, že si své chvíle na jevišti dovede užít. Jitka Čvančarová mě svým výkonem velmi mile překvapila. Má talent, který stojí za to využít a rozhodně jí sedlo i zahrát si více postav najednou. Mě se představení (autorů – překlad: Elena Flašková, režie: Juraj Nvota, scéna a kostýmy: Mona Hafsahl, hudba: Ľubica Salomon-Čekovská a další) líbilo, neboť není nic špatného na tom podívat se na smrt s takovým nadhledem a vtipnou nadsázkou, zvlášť když se svou trochou do mlýna přijdou takoví dva komici jako Bolek Polívka a Milan Lasica.
Moje hodnocení: 71 %

Jules, doktor a Paul (B.Polívka, M.Hofmann a M.Lasica)

tanečnice a Paul (J.Čvančarová a M.Lasica)

Kristýna a Erik, vzadu Jules a Paul (J.Čvančarová a M.Hofmann, B.Polívka a M.Lasica)

"Klub rváčů" - Činoherní studio

(Chuck Palahniuk, Johana Součková)

„Když všechno ztratíte, pak jste svobodní a můžete si dělat, co chcete.“ (světová premiéra 25. dubna 2008)

Na toto dílko s podtitulem „Anarchistická hymna“ stále odmítali literární agenti Chucka Palahniuka poskytnout práva k divadelnímu provedení, a to s odůvodněním, že se na divadlo nehodí. Po delší peripetiích se nakonec Ústeckému Činohernímu studiu podařilo získat souhlas od samotného autora. Chuck Palahniuk (*1962) vystudoval žurnalistiku, ale po získání diplomu zjistil, že se touto profesí příliš uživit nedá, a tak nastoupil do továrny na nákladní automobily. Příliš inspirativní prostředí to nebylo, přesto v té době začal psát své romány – „Nespavost: kdybys žil tady, už bys byl doma“ a „Neviditelné zrůdy“. Pro nakladatele byly příliš pochmurné a temné (ostatně jako většina jeho děl), a tak je odmítali vydat. Poté však následovalo jeho možná ještě depresivnější, ale každopádně nejúspěšnější dílo „Klub rváčů“ (1996), které se v roce 1999 dočkalo i své filmové verze. V režii Davida Finchera a v hlavních rolích s Bradem Pittem a Eduardem Nortonem se o něm mluví jako o kultovním filmu. Touto knihou se Chuck Palahniuk stává profesionálním spisovatelem, který má na svém kontě již zhruba deset děl – například: Program pro přeživší (2000), Zalknutí (2001), Ukolébavka (2002), Běženci a exulanti (2003), Deník (2003), Strašidla (2005), Chvástavost (2007), a další. Ale abych se ještě vrátila k dramatizaci „Klubu rváčů“, autoři (dramatizace a dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchynka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce: Rosťa Novák, produkce: František Fabián, režie: Filip Nuckolls a další) se jako hlavní předlohy drželi knihy, ze které se snažili vzít opravdu co nejvíce. Myslím, že nasadili laťku celkem vysoko a ČS tak má po úspěšném „Shopping and Fucking“ další svůj velký „trhák“.

Mladý poměrně úspěšný úředníček Jack (Marek Němec) si žije svůj obyčejně konzumní život, který se však pomalu mění v momentě, kdy začíná trpět silnou nespavostí. Má za sebou tři týdny beze spánku, v jejichž průběhu se sám sobě i okolnímu světu více odcizuje. To v něm vyvolává pocity bezmoci a zoufalství. Na doporučení doktora se v úterý večer vydá do První eucharistické na sezení podpůrných skupin, kde se pod záminkou předstírané choroby setkává s těžce nemocnými lidmi a sleduje tak jejich utrpení. Jsou zde lidé s mozkovými parazity, degenerativními nemocemi kostí, organickými disfunkcemi mozku, rakovinou varlat a dalšími nemocemi. Dochází na tyto terapie pravidelně a spřátelí se zde s Bobem (Jan Holík), stejně pak jako s Marlou Singerovou (Tereza Hofová). Nejprve si s ní takzvaně „lezou do zelí“, ale postupně mezi nima vzniká zvláštní pouto. Stále hodně pracuje i cestuje. Na jedné ze svých cest se v letadle potkává s Tylerem Durdenem (Jan Plouhar). Po příletu zpátky se dozvídá, že jeho byt z dosud neznámých příčin vyletěl do vzduchu a on tak o všechno přišel. Opět se setkává s Tylerem, který mu nabídne bydlení, ale jen pod podmínkou, že ho pořádně praští. Zakládají tak spolu klub rváčů. Přestože je jeho důležitým pravidlem „za žádnou cenu nemluvit o klubu rváčů“, setkává se zde stále více členů. Jack stále nespí a žije jenom klubem. Do práce chodí stále nateklejší a zakrvácenější, a to nemůže jeho šéf (Matúš Bukovčan) příliš dlouho tolerovat. Jackovi se to začíná vymykat z rukou. I v klubu rváčů se cosi změní. Bitky jim nestačí, a tak začínají rozjíždět projekt devastace. Navíc zmizel Tyler a Jack by nejradši všechno ukončil, jenže je pozdě. Ztracený ve svém světě najednou Jack procitá a zjišťuje, jak je to s jeho schizofrenním alter egem. O role nemocných ve skupinách Parazitickým mozkových parazitů a Rakoviny varlat, stejně jako o členy klubu rváčů a následně i projektu Devastace se podělili Jiří Maryško, Jan Jankovský, Kryštof Rímský, Vladimír Čepek, Josef Kadeřábek, Dan Dittrich, Vojta Kadeřábek, Michal Kříž, František Marek a Roman Říha. Zároveň se všichni prostřídali i v dalších vedlejších rolích – od policisty, přes ředitele hotelu Pressman, až po barmana v Seattlu. Vedoucí skupiny Chloe si, stejně jako manželku šéfa, zahrála Nataša Gáčová.

Kdo by čekal, že se toto světově známé dílko dostane na prkna právě v ústeckém divadle. Pravdou ale je, že se pro soubor ČS skvěle hodí. Knihu jsem bohužel nečetla, ale americké filmové ztvárnění znám. Téma mě příliš nezasáhlo, ale dramatizace Johany Součkové a její provedení se mi opravdu líbilo. Scéna byla naprosto skvěle navržena, působila jako autentický náhled do starého patrového domu, a přitom dole v popředí bylo celkem snadné si domyslet i další prostředí (sklep, garáž, kancelář, i místnosti podpůrných skupin). Ještě úchvatnější ale bylo obsazení a jejich výkony. Vzhledem k tomu, že zde bylo zapotřebí spousty postav, zahrál si zde téměř celý soubor včetně techniků. Většině z nich bylo svěřeno i několik rolí najednou, které byly naprosto skvěle rozděleny. Každý dostal svůj vyhrazený prostor. Role Tylera, drsnějšího alter ega hlavního hrdiny, byla na tělo ušitá Janu Plouharovi. Byl takovým „čertem našeptávačem“, který představoval zavrženíhodného grázlíka, který si libuje v násilí a ničení. Je drzý, suverénní, energický a v neposlední řadě také dokáže přesvědčivě manipulovat s lidmi. Můj větší obdiv si však získal představitel hlavního hrdiny Marek Němec. Jeho postava si zde prošla určitým vývojem, od obyčejného úředníčka přes rváče až po vyčerpaného muže, který by nejraději s celým svým klubem skončil. Stejně jako většina dalších rváčů byl aktivně zapojen do pečlivě nacvičených soubojů, načež pak musel hrát stále více zmláceného a bolavého a k tomu téměř celý text odříkávat s ampulkami umělé krve v ústech. To vše ještě více dodávalo „skutečnosti“ celého příběhu. Nechci tu jmenovat všechny jednotlivě, ale na představitelku Marly, Terezu Hofovou, která doplnila hlavní trio, nesmím zapomenout. Na první pohled se zdála být celkem od rány, ale za tím však skrývala svou zranitelnost. Sečteno, podtrženo - skvělé výkony, skvělé provedení, nemám co dodat.
Moje hodnocení: 85 %

Jack a Marla (M.Němec a T.Hofová)

Jack a Tyler (M.Němec a J.Plouhar)

Jack, šéfova žena a šéf (M.Němec, N.Gáčová a M.Bukovčan)

Bob, Jack, Tyler a další z klubu rváčů (J.Holík, M.Němec, J.Jankovský, J.Plouhar, K.Rímský, D.Dittrich, Josef Kadeřábek a další)