"Uražení a ponížení" - Činoherní studio

(Miroslav Bambušek)

„Sportovní disciplína: Ponižování a urážení (sebe sama a navzájem). O všem nevysloveném, nedořečeném, nedokončeném, potlačeném, a o křeči, do které se člověk dostane, když nevysloví, nedořekne, nedokončí, potlačí. O době, kdy je dobro KŘEČ a zlo PŘIROZENÝ POHYB.“ (premiéra 17. března 2006)

Tento tragický příběh o lásce, urážení a ponížení, o věčné dualitě dobra a zla, o lidské bídě, ať mentální nebo duševní, na motivy románu ruského dramatika Fjodora Michajloviče Dostojevského vznikl přímo pro soubor ČS, který ho má ve svém repertoáru již druhým rokem. Nejzajímavější na jeho provedení je to, že diváci si s herci „vymění místo“. Prostě se z hlediště na 90 minut stane jeviště. Herci tak dostávají možnost využít i některé části zákulisí a tím vlastně rozšiřují prostory dějiště. Na hru s podtitulem „předtelevizní soap opera“ (což vzniklo z toho, že ji autor psal do jednoho časopisu na pokračování) jsem byla zvědavá a již několikrát jsem se na ni neúspěšně chystala. Vyšlo mi to až letos, 25. března 2008.

Nataša (Nataša Gáčová), dcera statkáře Ichmeněva (Kryštof Rímský) a jeho ženy Anny (Tereza Hofová), právě oznamuje svému dlouholetému příteli Ivanovi (Matúš Bukovčan), že ho opouští. Jejím vyvoleným se stává Alexej (Jan Jankovský), syn knížete Velkovského (Marek Němec). S touto známostí i s dceřiným odchodem se rodiče hůře smiřují, zvláště pak otec, který má s knížetem jisté nevyřízené účty a nevraživost je mezi nimi dost zřejmá. Ani kníže není synovým výběrem příliš nadšen, neboť s ním měl jiné plány. Chtěl pro něj sehnat bohatší nevěstu, kterou se mu stále snaží vnutit. Z toho důvodu rovněž odmítá synovi jakoukoliv finanční podporu a ten spolu s Natašou žije pouze v malém bytečku a jejich prostředky jsou velmi omezené. Kníže Velkovský má i další problém, který touží radikálně vyřešit. Najme si nájemného vraha Maslobojeva (Jiří Černý), aby mu vypátral jeho nevlastní dceru Nelly (Zuzana Onufráková). Najde ji v bytě, ve kterém našel své útočiště i Ivan. Od této chvíle následuje jen řada tragických událostí a „spálených mostů“.

Jak už jsem v úvodu řekla, nejzajímavější na tomto představení byl prostor, na kterém se hrálo, tedy stupňovité hlediště. Zvláštní byly i jednotlivé výstupy, které se mezi sebou prolínaly jako nějaké klipy či úryvky, ale také hudba, kterou složil skvělý a velmi často oceňovaný autor scénické hudby Vladimír Franz. Příběh (autorů – režie: Filip Nuckolls, scéna: Tereza Šímová a Pati Talacko, hudba: Vladimír Franz, dramaturgie: Jan Vedral a Johana Součková a další) byl na první pohled celkem nečitelný, takže bylo třeba umět číst mezi řádky. Z herců bych za výkon chtěla vyzdvihnout Marka Němce, který se s rolí muže, který je ochotný jít přes mrtvoly (a to doslova), popral bravurně. Za odvahu při ztvárnění role bych ještě ocenila Zuzku Onufrákovou. Z jejího bizarního kostýmu mě až mrazilo.
Moje hodnocení: 53 %

kníže Velkovský, Nelly a Maslobojev (M.Němec, Z.Onufráková a J.Černý)

Ichmeněv, Anna, Ivan a Nelly (K.Rímský, T.Hofová, M.Bukovčan a Z.Onufráková)

Nelly, Nataša, Alexej a Maslobojev (Z.Onufráková, N.Gáčová, M.Kern a J.Černý)

"Ach, ta něha našich dam" - host Činoherního studia

(Jean-Claude Danaud)

„Satirická komedie ukazující zvláštní přístup tří žen k mužskému pokolení, která je plná absurdních situaci a černého humoru.“ (premiéra 13. října 2007)

Na druhý březnový divadelní úterek, jak jsem si je „pracovně“ nazvala, jsem se obzvláště těšila. V programu na 18. března 2008 byla naplánována moje oblíbená hra, kterou jsem poprvé navštívila v roce 2004 v Českých Budějovicích, kde ji ve svém repertoáru mělo studentské divadlo – SUD. Již tenkrát mě tato komedie velmi pobavila a příjemně jsem se zasmála. Jean-Claude Danaud tvořil již od svého ranného věku a na svém kontě tak má zhruba 26 jednoaktovek i delších her. Psal pro televizi i pro radio. „Něha“ jako jeho první dílo měla premiéru v roce 1977 v Paříži. O 30 let později ji nastudoval amatérský divadelní soubor Divadla LUNA Stochov (autoři – překlad: Jaromír Janeček, scéna a režie: Luboš Fleischmann, kostýmy: Marie Benešová, Nataša Gáčová a Daniela Šteruská, světla a zvuk: Tomáš Baroch, Karel Černý a Artur Loun). Toto občanské sdružení, založené v prosinci 1994, nastudovalo v roce 1995 jako první hru S.I. Witkiewicze „Blázen a jeptiška“. Od té doby má na svém kontě další desítku her.

Lavička v parku a na ní posedávající vdova (Marie Benešová), která sem chodí každý den pozorovat lidi a debatovat s kolemjdoucími, se stane dějištěm celé inscenace. O dnešní zpestření se jí postará celkem nenápadná Sophie (Nataša Gáčová). Přichází s košíkem plným pórku, který vdova nade všechno miluje, a sedá si na druhý konec lavičky. Dámy si začnou vyprávět a Sophie se od vdovy dozvídá zajímavé názory na mužské pokolení. Utvrdí se tak v tom, že právě tato žena by jí mohla pomoci vyřešit její vážný problém, který si sebou v košíku pod pórkem přinesla. Je to celkem těžký úkol, ale vdova využije situace, kdy si na lavičku sedne slečna Petitpas (Daniela Šteruská), která má zrovna takový košík s pórkem jako Sophie. Kromě toho, že jim poví svůj příběh o muži, který ji nedávno upoutal, navštěvuje každé poledne své klienty, starší lidi, kterým pomáhá s úklidem, vařením i nákupy. Od jednoho z nich se ale po chvíli vrací se zděšeným výrazem ve tváři, neboť ho na zemi našla mrtvého a košík s problémem se tak vrací s ní. Vdova dostane další nápad; s domnělým „sendvičem“ posílá slečnu Petitpas ke svému bratru, válečnému invalidovi. Netuší, že slečna Petitpas zbožňuje sendviče, a právě u tohoto neodolá a odnese si ho domu. Když se dámy dozvídají, kde jejich „sendvič“ skončil, dostane Sophie strach z odhalení. Slečna Petitpas si však toto tajemství chce nechat jen a jen pro sebe…

Stejně jako u jiných her, které jsem měla možnost vidět v několika nastudováních, se ani zde nemohu ubránit pocitu srovnávání. Zatímco vdova Marie Benešové mi lépe odpovídala charakteru postavy než její „budějovická“ představitelka, v případě Sophie jsem měla opačný pocit. Výkony Nataši Gáčové mám ráda, přesto se mi zdálo, že tato role lépe sedla Lindě Vontorové (více zde). Mojí jednoznačně nejoblíbenější postavou této hry je slečna Petitpas, neboť dává vynikající možnost pohrát si s rolí. Obě její protagonistky se jí zmocnily naprosto skvěle. Naivní výraz a mžourající očička slečny Petitpas v podání Daniely Šteruské, stejně jako její stydlivá gesta, která při vypravování o muži jejího života plynule přejdou do výrazu vášnivé a toužící mladé ženy jsou toho důkazem. Pohodová hra, jež si vystačí jen s lavičkou a dvěma košíky pórku, jistě nenudí, naopak skvěle pobaví. Mohu doporučit.
Moje hodnocení: 73 %

vdova a Sophie (M.Benešová a N.Gáčová)

Sophie, Petitpas a vdova (N.Gáčová, D.Šteruská a M.Benešová)

Sophie a Petitpas (N.Gáčová a D.Šteruská)

"Vojcek" - Činoherní studio

(Georg Büchner)

„Klasický příběh o lásce a vraždě.“ (23. listopadu 2007)

Jednou z nově nastudovaných a premiérových her ČS v sezóně 2007/2008 se stala tato nejslavnější hra německého autora vypovídající o smutném až tragickém osudu prostého člověka. Přestože se Georg Büchner nedožil ani svých 24. narozenin (1813-1837), neboť zemřel na tyfus, stal se předchůdcem absurdního dramatu, mluvil 4 jazyky, přeložil 2 díla Victora Huga (Lucrece Borgia a Marie Tudor), v roce 1835 napsal svou první hru „Dantova smrt“, po té povídku „Lenz“. „Vojcek“ zůstal nedokončen a byl tedy publikován posmrtně. Důležitým prvkem je zde manipulace s lidským jedincem, kterým je právě Vojcek (někdy také Woyzeck nebo Wozzeck). Stačí se dívat, neboť text je celkem skromný. Každý má tak dost prostoru více přemýšlet, například o tom, čím je nám Vojcek ze všech postav nejbližší a čím nám je ho i líto, co nás na takových „cvocích a bláznech“ tak fascinuje, apod. Já se hru rozhodla navštívit v můj první „březnový divadelní úterek“ a to 11. března 2008. Byla jsem zvědavá, jak toto zdánlivě jednoduché téma, jako je vražda nevěrné manželky, může vydat na celou hru.

Je ráno. Každý se probouzí a vykonává své obvyklé ranní „rituály“, od oblékání až po rozcvičku. Všichni jsou vzhůru a mezi nimi i Vojcek (Jan Holík). Musí jít do práce, aby vydělal alespoň životní minimum pro sebe, svou lásku Marii (Nataša Gáčová) a jejich nemanželské dítě. Celý den se honí od služby ke službě. Je vojákem a většinu času tak tráví v kasárnách. Navíc si přivydělává i službou u hejtmana (Matúš Bukovčan) a také spolupracuje s doktorem (Marek Němec), pro nějž je jen pouhým objektem ke zkoumání, se kterým je zacházeno jako se zvířetem. Ačkoli se na první pohled může zdát, že vše běží podle řádu, není tu vše ani zdaleka tak ideální. Kromě společenských vazeb, kde je Vojcek na tom nejnižším stupni, otupělý manipulacemi ostatních a sloužící všem bez reptání a tak, jak je v jeho silách, aby dostal mrzký peníz, se zde odkrývají i slabosti ostatních. Hejtmanova žena Markéta (Marta Vítů) si čas od času dává dostaveníčko s doktorem a Marie se zaplete s pohledným tamborem (Jan Plouhar). Mezi posledními se o jejich románku dozvídá i Vojcek. Nedokáže se smířit s tím, že ji miluje a dělá pro ni, co může, zatímco se ona zhlédla v jiném. Své emoce nechá vytrysknout až v hádce o dítě. Najednou na Marii nedokáže pohlédnout ani se s ní bavit. Domu raději nechodí. Neustále se mu zdají zlé sny, které ho přiměly přemýšlet o tom, jak by měl Marii za její hřích potrestat. Ta si ho je vědoma a snaží se z něj kát. Vojcek, jakoby zbavený rozumu, daruje svých pár drobností (svůj majetek) svému kamarádovi Ondřejovi (Jan Jankovský) a odchází za Marií. Pozve ji na procházku, naposledy ji k sobě přivine, aby jí posléze zasadil smrtelnou ránu. Sám se pak snaží utopit. V poslední chvíli však pro něj doktor skočí a vytáhne ho zpět do světa, ze kterého chtěl raději uniknout.

Co se tématu týká nebyl pro mě příběh nijak zvlášť zajímavý, poutavý ani nápaditý, nicméně musím ocenit některé výkony. V první řadě a jednoznačně by to byl představitel hlavní role Jan Holík. Téměř celé představení dokázal odehrát s jedním výrazem, z něhož však bylo možno vyčíst vše podstatné; pocity hodného a poctivého člověka, jehož dobrotu ostatní často zneužívají. Takoví lidé snesou hodně, ale o to víc se v nich všechna tato ponížení, zneužívání, křivdy a ústrky hromadí a v jeden krásný den, naplno vytrysknou ven. Nakonec z něj byl jen obyčejný vrah, kterého by snad i někdo mohl litovat. Myslím, že postava v podání Jana Holíka, by si i takové příznivce mohla získat. Marie Nataši Gáčové byla chladná a tvrdá žena, ze které nevyzařovalo příliš něhy a citu ani k jednomu z mužů a snad ani k dítěti. Nevím, jaký byl autorův úmysl vykreslit tuto ženu, ale já bych si ji rozhodně představovala v tomto už tak dosti chladném prostředí o poznání příjemnější a milejší. Vlastně všechny postavy na mě působili dost chladně, dokonce i jakási karikaturka doktora, která se ale na druhou stranu Marku Němcovi povedla. Zajímavým zpestřením v tom všem byl skvělý pantomimický výstup Matúše Bukovčana, jímž chtěl zpodobnit příběh o stvoření světa. Pěkně se v něm vyřádil a lidem se to líbilo. Ještě bych se vrátila k navržení scény. Líbilo se mi kaskádovité rozložení prostoru s několika schůdky tak, aby znázorňovalo soužití všech postav, a to vše na tak malém prostoru. Každý příbytek představoval nějaký kus nábytku. Vše bylo otevřené, takže bylo jednoduše a přehledně možno sledovat, co se kde děje. Na hře o osudu prostého člověka se jako autoři podíleli – překlad: Ludvík Kundera, režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Lucie Rohanová a Štěpánka Tichá, a další.
Moje hodnocení: 65 %

Marie a doktor (N.Gáčová a M.Němec)

hejtman, Vojcek a doktor (M.Bukovčan, J.Holík a M.Němec)

Vojcek, tambor a Marie (J.Holík, J.Plouhar a N.Gáčová)