28 října 2007

"Plavý kůň" - Činoherní studio

(Joe Penhall)

„Apokalyptická romance.“ (premiéra 25. května 2006)

Vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla o plánované derniéře (10. listopadu 2007) této hry, rozhodla jsem se na ni ještě před jejím ukončením zajít. Na jisté doporučení jsem chtěla vidět Irenu Kristekovou v nějaké hlavní roli, což byl můj hlavní motiv. Po tom, co jsem si o hře přečetla, byla jsem na představení 24. října 2007 zvědavá. Autorem „Plavého koně“ je jeden z nejvýznamnějších britských autorů současnosti, o čemž by mohlo svědčit hned několik ocenění (Laurence Olivier Award, The Evening Standard Award a Critics´Circle Award). Přestože vyrůstal v Austrálii, vrátil se nakonec do rodného Londýna, kde žije a tvoří již 14 let. Jeho tvorba je, stejně jako u dalších současných autorů, zaměřena především na otázky lidské existence, která je leckdy vystupňována až do obludností.

Ocitáme se v baru „White horse“, kde právě jeho majitel Charles (Leoš Noha) přes telefon vyřizuje obchodní záležitosti. Opět se chystá pokračovat v práci, když znovu zazvoní telefon. Tentokrát se dozvídá, že je jeho žena mrtvá. Dostaví se do márnice k identifikaci těla. Zdá se, že se mu hroutí už tak dost zpackaný život. Snaží se najít pomoc u psycholožky (Marta Vítů), ale nakonec dá stejně přednost alkoholu, ve kterém se utápí víc a víc. I po pohřbu a rozhovoru s knězem (Jan Jankovský) se utvrzuje v tom, že alkohol je ten nejlepší lék a že všechno ostatní je na nic. Na návštěvě u svého přítele (Kryštof Rímský), majitele klubu ale také sexuálního zvrhlíka, se seznamuje s jeho milenkou Lucy (Irena Kristeková). Ta už má dost jeho perverzních choutek a práskne mu dveřmi. Charles ji doprovodí a při té příležitosti jí nabídne práci v jeho klubu. Ta nabídku přijme. Rychle ji zaučí a také ji vysvětlí, jak si poradit s dotěrnými a nepříjemnými hosty. Jednoho dne přijde Charles do práce a na zemi uvidí v louži krve svého přítele. Lucy se zastrašování baseballovou pálkou vymklo z ruky a svého bývalé milence ubila k smrti. Tím se v Charlieho životě objevuje další komplikace. Nejlepším řešením, pro které se oba rozhodnou, je odvézt mrtvolu dál za město a tam ji pohřbít. Přestože se spolu více sblíží a stanou se milenci, nemůže mezi nimi vzniknout plnohodnotnější vztah. Charles je troska, kterou stále pronásledují myšlenky a vzpomínky na manželku, jež si stále více idealizuje, zatímco Lucy je mladá a intelektuálně jednoduchá dívka, která se ještě nenaučila zvládat své emoce. Dokonce ani nedokáže udržet jejich společné tajemství a jednou se v baru před několika štamgasty (Marta Vítů, Kryštof Rímský a Vladimír Čepek) prořekne. Ti jí to však nevěří až do doby, kdy jednoho z nich (Kryštof Rímský) málem přizabije. Jediným místem, kde ještě může Charles hledat útěchu je hrob jeho ženy. Tam si pro něj také přijde policie (Marta Vítů a Jan Jankovský)…

I když to přiznávám nerada, musím říct, že tohle bylo to nejhorší, co jsem zatím v divadle měla možnost vidět. Na to, že se současné hry neobejdou bez vulgarismů, si začínám pomalu ale jistě zvykat. V této hře jsem však nezaslechla snad žádnou pořádnou větu (kromě těch, co pronášel kněz), která by byla od takovýchto slov ušetřena. Text pro mě tudíž byl naprosto bezcenný a bohužel díky tomu na tom byl podobně i celý příběh. „Oslava“ lidských trosek a perverzních psychopatů se mi na divadelní pódium příliš nehodí. Dost na tom, že je jich dnes až příliš všude kolem nás. A pokud se tak má divadlo přiblížit mladým lidem, kteří dokáží ocenit jen podobné hry, napadá mě otázka, jestli vůbec má cenu tvořit hry pro mladé lidi a lákat je tak do divadla, v němž vlastně neuvidí nic nového. Příliš mě neupoutalo ani promítání na 3 obrazovky, neboť kvůli tomu se snad chodí do kina, ne? Nicméně kladně bych chtěla ocenit alespoň navržení scény, kde se na vyvýšeném místě nacházel bar a ve spodní části jeviště bylo dostatek prostoru na ostatní dějství. Příliš jasně nedokáži ocenit ani herecký výkon Leoše Nohy, i přestože byl opravdu přesvědčivý. Role ožralů, pobudů a podobně ztracených lidských existencí nepovažuji za nijak náročný úkol, naopak je považuji za naprosto jednoduchou záležitost, se kterou si každý herec (i neherec) hravě poradí. Navíc jsou mi podobné charaktery a takovýto lidé odporní. Stejně jako typy, které s lehkostí zvládl i Kryštof Rímský. Z Ireny Kristekové jsem měla pocit, že se s hrou příliš neztotožnila a že se v ní moc jistě necítila (to ji ostatně chápu). I přesto se mi zdály její výstupy jedinými světlejšími místy celé hry. Za jeden z mála dobrých nápadů tvůrců (kostýmy: Kamila Polívková, scéna: Lukáš Kuchinka, video: Štěpán Jirák, Patrik Charvát, Lukáš Kuchinka, hudba: Ondřej Švandrlík, překlad: Jaroslav Achab Haidler, dramaturgie: Vladimír Čepek, režie: Natália Deáková a další) považuji obsazení Marty Vítů do několika rolí a to osob, se kterými se Charles setkává a v nichž stále vidí podobu své ženy.
Moje hodnocení: 46 %
Charles a pohřebačka (L.Noha a M.Vítů)
Charlieho kamarád a Lucy (K.Rímský a I.Kristeková)
Lucy, Charles a hosté (I.Kristeková, L.Noha, M.Vítů, V.Čepek a K.Rímský)

21 října 2007

"Černá sanitka" - host Činoherního studia

(Petr Janeček, Marián Amsler a Luboš Balák)

„Kabaretní představení na motivy pověstí a fám z osmdesátých let dvacátého století.“ (premiéra 17. června 2007)

Druhou inscenací, s níž u nás HaDivadlo v rámci projektu „Nová osa“ hostovalo, bylo retrokabaretní zpracování tzv. městských pověstí (tzv. urban legends), jejichž předlohou se stala úspěšná sbírka Petra Janečka. Ta obsahuje více než 130 současných pověstí a fám. Už od pradávna mezi lidmi kolují všemožné báje a pověsti, ve kterých často vystupují nadpřirozené bytosti. Na vodníky a polednice nikdo neuvěří, ale současným „zaručeně skutečným“ příběhům tu a tam uvěří každý. Tvůrci „Černé sanitky“ (režie: Marián Amsler, dramaturgie: Luboš Balák, scéna a kostýmy: Marián Amsler, hudební spolupráce: Ondřej Maňák a Mario Buzzi, a další), jež byla pojmenována právě po té nejlegendárnější fámě 80. let o černé sanitce, která kradla lidi na orgány, si pro divadelní zpracování vybrali 5 epizod. Ty jsou doplněny projekcemi televizního zpravodajství a dobovými písněmi, které herci zpívají na half playback.

První černá anekdota, je o mladých medicích (Kamila Kalousová, Ilona Barath a Marián Chalány), kteří byli přivedeni na pitevnu, aby si tak cvičně vyzkoušeli pohled na dvě mrtvá těla – mladé ženy (Jana Plodková) a motorkáře (Jiří Hájek). Pointa celého příběhu tkví ve velmi nechutném testu připravenosti na kariéru doktora, kterou na svých studentech vyzkouší jejich vskutku „vtipný“ profesor (Roman Slovák). Jak snadné, prostě stačí strčit prst do konečníku mrtvoly a ochutnat… Po písni a zpravodajském vstupu se přeneseme na studentské koleje, kde se odehrává další z příběhů. Jeden ze studentů (Jiří Hájek) si to přihasí na pokoj s plnou taškou zaručených receptů, jak sbalit a navnadit ženu. Patří mezi ně vaření tvrdolínu z coca-coly, ale také zelení gumoví medvídci nebo cigareta namočená v citronové šťávě. Jeho slovenský spolubydlící (Marián Chalány) podobné nadšení nesdílí, ale proč to nezkusit, když se na večer domluvili se dvěma dívkami, které bydlí o patro výš. Lucie (Tereza Rychtrová) ale nakonec dá přednost listování ve skriptech a ani za nic se svou kamarádkou (Jana Plodková) nenechá přemluvit. Ta to vzdá a jde sama. Místo soukromého mejdanu se však rozhodnou zajít do kina, a tak se ještě na pokoji zastaví pro bundu. Je zhasnuto, a tak nechce svoji kolegyni vzbudit. Narychlo po tmě vezme, co potřebuje a zmizí. Po návratu z kina najde Lucii mrtvou a na stolku vzkaz „Kdybys rozsvítila, zabil bych tě taky!“ Třetí povídka nás zavede do panelákového bytu, kde se sejdou dva manželské páry, aby si zahrály opravdu zvláštní hru, jejímž výsledkem je výměna manželek. Alice (Kamila Kalousová) je o poznání atraktivnější než rozpačitá a stydlivá Marie (Ilona Barath) a už se, stejně jako její budoucí protějšek (Marek Pospíchal), na výměnu velmi těší. Kromě pití vína a toho, že každé 3 minuty odloží nějakou část oblečení, zazní i příhoda o banánech, do jejichž špiček hadi stříkají jed. Hlavní zápletka tohoto setkání však tkví v bábovce, kterou sebou na návštěvu přinesla Marie. S nadšením ji všem přísedícím nabídla. Musela ji přece upéct, když už od babičky z Německa dostala takovou luxusní věc jako je prášek do pečiva. Jelikož ani jeden z nich neuměl německy, nemohli si, jako manžel Alice (Roman Slovák), přeložit dopis k tomu přiložený. Psalo se v něm, že oním práškem je zpopelněná babička, která si přála být pohřbena ve své rodné zemi. Čtvrtým prostředím, ve kterém se ocitáme, je tramvaj, chcete-li šalina. Během jízdy se zde prostřídá několik cestujících. Kromě stařenky s holí (Ilona Barath) a matky (Tereza Rychtrová) s dítětem (Jana Plodková), přistoupí i velmi extravagantní frajer v černém se svým „podržtaškou“ (Marek Pospíchal), ale také mladá žena (Kamila Kalousová), kterou si stále dobírá tak trochu dotěrný cizinec (Marián Chalány) sedící za ní. Z dobíhajícího na jedné ze zastávek se posléze vyklube revizor (Roman Slovák). Pár zastávek před konečnou se šalina vyprázdní; zůstane zde jen stařenka a mladá žena, která bohužel měla tu čest setkat se s vraždícím maniakem, který svým obětem bodá do ledvin jehly s kyselinou. Poslední příběh, který sebou „Černá sanitka“ přivezla, se týká soudruhů a soudružek brigády socialistické práce. Nejprve se od moderátora zpravodajství (Marek Pospíchal) dozvídáme o jejich ocenění a pak se pozvolna přeneseme přímo na místo, kde si mají svůj vítězný pobyt užít. Nikomu z nich se však podivné a ponuré prostředí penzionu nezamlouvá a už vůbec ne jeho divný správce (Marek Pospíchal). Vedoucí brigády (Roman Slovák) se snaží všechny uklidnit tím, že společně podniknou nějaký výlet. Jeho manželka (Ilona Barath) se ho drží jako klíště. Přidají se k nim i mlaďoučká naivka Hanka (Jana Plodková) a ostřejší, kudlou vyzbrojená, Božena (Kamila Kalousová). Nesmí chybět ani jejich stále usměvavý kolega Karlík (Jiří Hájek). Večer se v nastalém zmatku a strachu z černé sanitky všichni zalezou schovat do kotle s horkou vodou, ze kterého však už nevylezou. Jenom Karlík se tomuto jejich bláznovství vyhne.

Jednoznačně kladně bych chtěla ohodnotit zajímavý námět celé inscenace, provedení mi za ním však drobně pokulhávalo. První scénka z pitevny byla pro začátek tak rychlá, že si divák mohl říct, „co to jako bylo“ nebo také získat podezření, že od teď se bude střídat jedna za druhou, jak na běžícím pásu. O posledním podivném příběhu rovněž nevím, co si myslet, zvláště o jeho rozuzlení. Avšak prvek televizního zpravodajství byl jako přechod mezi jednotlivými příběhy zajímavý a lépe dokreslil dobu 80.let minulého století. Písně už mi však do celého uspořádání příliš nezapadly, nicméně se zpěvem se všichni vypořádali velmi slušně. To, že se na pointu muselo o něco déle čekat, mi vůbec nevadilo; naopak se mi líbilo, jak herci divákům toto čekání vynahradili. Obzvláště se mi líbilo ztvárnění jízdy tramvají, ale také zajímavá scénka byla z panelákového bytu. Obzvlášť mě v ní zaujala postava Marie. Ostatně u každého z herců bych našla roli, ve které byli opravdu výteční. Vyrovnanými výkony se skvěle doplňovali. Těžko bych jmenovala toho nejlepšího nebo toho, kdo mě nejvíc zaujal; neboť to byl každý někde jinde a něčím jiným. Rozhodně všechny obdivuji, jak zvládli jít z role do role a pohrát si s nimi. Děkuji „HaDivadlákům“, byli jste dobří.
Moje hodnocení: 79 %
televizní zpravodajství (M.Pospíchal)
kolej (M.Chalány, J.Plodková a J.Hájek)
panelákový byt (K.Kalousová, M.Pospíchal, I.Barath a R.Slovák)
tramvaj (J.Hájek, J.Plodková, T.Rychtrová, I.Barath, K.Kalousová a M.Chalány)

20 října 2007

"Sloní muž" - host Činoherního studia

(Luboš Balák a kol.)

„Život a dobrodružství Josepha C. Merricka, jednoho z nejnešťastnějších a nejodpudivějších synů Anglie.“ (premiéra 30. října 2006)

Tento týden se uskutečnil již po páté i další ze skvělých divadelních projektů. „Nová osa“ je projektem, jímž si některá mimopražská divadla vyměňují svá představení a konfrontují tak mezi sebou svoji tvorbu, která je zaměřena především na současné texty, a tak oslovuje především mladé diváky. Do letošního jubilejního ročníku se zapojila tři divadla – brněnské HaDivadlo, ostravské Divadlo Petra Bezruče, ale také ústecké Činoherní studio. Právě na den 18. října 2007 bylo naplánováno představení brněnského HaDivadla v našem ČS. Moc jsem se na jejich představení „Sloního muže“ těšila.

Příběh začíná v roce 2004, kdy byla J.C.Merrickovi (Kamila Kalousová) odhalena na jednom z domů v Leicesteru pamětní deska. Během chvilky se však v čase přeneseme do konce 19. století, kdy skutečně žil. Jeho matka po porodu zemřela a jeho otec (Roman Slovák) si po čase našel novou ženu (Ilona Barath), která mu dávala značně najevo, jak jiný je od ostatních dětí, a tak se malý Joseph raději schovával ve skříni. Trpěl Proteovým syndromem, což je choroba, při níž je organismus tvořen z více geneticky odlišných částí; hlavu měl obrovskou a masitou, obličej rozvrásněný rýhami, ústa zdeformovaná, jednu ruku a nohu skutečně sloních proporcí a k tomu šedou kůži. Stejně jako spousta dalších jeho současníků věřil, že to vše způsobilo narušení vývoje plodu v těle jeho matky, když ji polekal slon. Kvůli své nemoci příliš nikam nevycházel anebo se jen v noci s papírovým pytlem na hlavě toulal londýnskými ulicemi. Zanedlouho byl nucen se o sebe postarat sám, a tak hledal práci, kde se dalo. Mimo jiné také v továrně na doutníky, jejíž předák (Marián Chalány) s ním však pro neplnění výroby nebyl spokojen a po chvíli ho vyhodil. Joseph věděl, že příliš šancí na normální práci nemá, a tak zkusil napsat dopis majiteli varieté Tomu Normanovi (Marek Pospíchal), zda-li by neměl zájem o další „obludu“ do svého ansámblu podivností. Ten ho s nadšením přijal a s trochou nadsázky z něj udělal hvězdu. Po bezrukém muži s pilkou (Roman Slovák), kouzelníkovi (Michal Bumbálek), tanečnici Mary Kelly (Jana Plodková) a jednonohém stepaři (Jiří Hájek) se v Music Hallu stal hřebem večera. Tom ho také seznámil s Dr. Trevesem (Jiří Hájek), který byl jeho nemocí velmi překvapen, ale pomoci mu bohužel nedokázal. Josepha dokonce svou návštěvou poctila i sama královna Viktorie (Roman Slovák). Vydělával peníze, měl přátele a zažíval své nejšťastnější období. Nic však netrvá věčně a najednou přišlo oznámení, že je zákaz veřejného vystupování lidských monster. Tom mu proto zprostředkoval angažmá v zahraničí, kam však podobný zákaz dorazil o chvilku později. Joseph se tak bez jakýchkoliv prostředků vrátil do Londýna, kde se ho ujal jeho přítel Dr. Treves, který mu dokonce splnil jeho sen, žít na venkově. Zde se i velmi sblížil s tanečnicí Mary Kelly. Jako jeden z mála takto nemocných lidí se Joseph dožil dospělého věku (1862-1890).

Tahle hra pro mě byla opravdu příjemnou divadelní „lahůdkou“. Moc se mi líbilo její ztvárnění, které kladlo velký důraz hlavně na výrazovou složku, líbila se mi hudba, která skvěle doplnila celý groteskně ponurý příběh, naprosto jedinečné se mi zdály i výkony všech herců. Především mě zaujala Jana Plodková, která měla možnost předvést své herecké umění a výraz hned v několika rolích. Ve všech přesně zapadla do doby, prostředí i celého příběhu. Stejný pocit jsem měla i z Marka Pospíchala, jehož postava Toma Normana, ukázala principála v naprosto odlišném světle, než by se dalo očekávat. Nebyl to člověk, který by sbíral senzace a pak je s posměchem všem ukazoval, naopak se jim snažil pomoci a bral je za své kolegy. Stejně tak bych mohla jmenovat i další a další herce; k nikomu z nich nemám žádnou výtku; naopak své party odehráli, tak že příběh měl spád a diváka nenudil. Co se do hraného příběhu nevešlo, bylo promítáno na plátně v pozadí. Jednalo se především o titulky, které upřesňovaly jednotlivé pasáže života, ale také dobové fotografie Josepha C. Merricka. Děkuji těm, kteří se podíleli na této inscenaci (režie: Luboš Balák, dramaturgie: Luboš Malinovský, hudba: Petr Hromádka, choreografie: Pavel Strouhal, kostýmy: Kateřina Kumhalová, výtvarná spolupráce: Pavel Borák, maska Sloního muže: Barbora Křístková a Tonda Maloň, masky: Anna Pilná j.h., realizace kostýmů: Babka Skočovská a další) a také těm, kteří vytváří a uskutečňují projekt „Nová osa“. Doufám, že se na něj budu moci těšit i v dalších letech.
Moje hodnocení: 92 %
sbor doktorů a vědců (R.Slovák, J.Žáček, I.Barath a J.Plodková)
sloní muž a Tom Norman (K.Kalousová a M.Pospíchal)
Mary Kelly a Joseph C. Merrick (J.Plodková a K.Kalousová)

"Drahouškové" - host Domu Kultury UL

(Dany Laurentová)

„Drahouškové jsou komedií pro pět herců, která se velice vtipnou, neotřelou a výstižnou formou zabývá otázkou fungování rodiny v jednadvacátém století, tedy otázkou, jež je i u nás aktuální a stále palčivější.“ (premiéra 7. září 2006)

Tato komedie o třech dějstvích, jejíž původní název zněl „Bouře na obzoru“, se stala velkým hitem pařížského divadla a od loňské divadelní sezóny sklízí úspěchy i u nás. „Drahouškové“ diváky prostě baví, a to nejenom v divadle Kalich, které je jejich domovskou scénou, ale také při hostování po celé České republice. A právě jednu takovou „hostovačku“ dne 15. října 2007 v KD Ústí nad Labem, jsem si nechtěla nechat ujít. Představení proběhlo v rámci prvního ročníku divadelní přehlídky „Ústecká forbína“. Jsem velmi zvědavá, jestli se tomuto odvážnému a hezkému projektu bude dařit i nadále.

Budík dozvoní a nové všední ráno začíná. Zatímco Marion (Jana Paulová) posedává na gauči a touží po poslechu radia, stačí její drahá polovička Pierre (Pavel Zedníček) ještě před nástupem do práce vyřídit pár pracovních telefonátů. Jako každý den se vzájemně špičkují a popichují. Rodinný trojúhelník uzavírá dcera Julie (Anežka Svobodová), která se chystá do školy. Ve chvíli se všichni rozprchnou ke svým povinnostem a Marion konečně usedne k PC, aby pokračovala v psaní svého dalšího scénáře. Od práce ji však vyruší zvonek. Dojde otevřít a za dveřmi ji čeká opravdové překvapení. Francois (David Suchařípa), její bývalý manžel a zároveň také pravý otec Julie, se vrátil z cest. Na sobě má pouze oděv, který v létě neochladí a v zimě neohřeje a rád by tak u Marion našel alespoň dočasný azyl. Ta nemá srdce ho odmítnout, a tak mu nabídne, že by mohl, než si něco sežene, přespávat v Pierrově pracovně. Půjčí mu i nějaké starší Pierrovo oblečení, a právě v momentě, kdy se do něj Francois v ložnici převléká, přichází Julie ze školy. Dcera hned získává podezření, že má máma doma milence. Aby toho nebylo málo, vrací se z práce dříve i Pierre. Jak se Marion po chvíli dozví, právě přišel o místo ředitele jedné velké televizní stanice. On se naopak dozvídá o přítomnosti Francoise v jeho bytě a po počátečním záchvatu vzteku se uklidní a svou pracovnu mu na čas půjčí s tím, že odsud radši sám odejde. Nakonec však odchází Marion, která si sehnala práci u konkurenční televizní stanice. Nedá jí to, a tak se raději ke svým „drahouškům“ vrátí. Vždyť i ta největší překážka se dá nějak překonat, pokud se dva milují. Pak už se jen připravit na to, že i jejich dcerka má svého „dudu“ Alexandra (Jiří Kohout), kterého by jim ráda představila.

Tak zase jednou nenáročná „oddechovka“, která příjemně počechrá bránice. Úspěšná inscenace divadla Kalich (a autorů – překlad: Alexandr Jerie, režie: Petr Novotný, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Lucie Loosová a další) dává velký prostor improvizacím, ve kterých si oba hlavní protagonisté k potěše své i všech diváků opravdu libují :-). Nehrají jen pro diváky, hrají i pro sebe. Stále se překvapují vlastními nápady a přídavky. Díky nim je tak každé představení jedinečné, a i pro ně zábavnější. Pavel Zedníček je stále svůj; snad každý ví, co od něj může čekat, a přesto tím všechny baví :-). Na Janě Paulové bylo vidět, že si hru včetně volnosti při vlastních improvizacích, opravdu ráda užívá. Rozhodně pro mě bylo překvapením, když jsem se dozvěděla, že spolu s ní v inscenaci vystupuje i její dcera Anežka Svobodová. Roli dcery tak zvládla bez problémů. Určitě nesmím zapomenout na skvělý výkon Davida Suchařípy, který ztvárnil roli dosti ujetého manžela. Dokonce zvládl i jednu velmi odvážnou scénu. Podle reakcí z hlediště si troufám říct, že se všichni skvěle pobavili a příjemně uvolnili. Takže prostě „pohoda“ ;-)
Moje hodnocení: 69 %
Pierre a Marion (P.Zedníček a J.Paulová)
Pierre, Julie a Marion (P.Zedníček, A.Svobodová a J.Paulová)
Francois a Marion (D.Suchařípa a J.Paulová)
Francoise a Alexandr (D.Suchařípa a J.Kohout)